Že někdo nemá rád horké závody, neznamená, že v nich neexceluje. To je případ aktuální české jedničky na ironmanských tratích Tomáše Řenče. „Horko asi není oblíbené u nikoho, ale zvládám ho líp než ostatní soupeři, takže pro mě představuje spíš výhodu. Samozřejmě mi nikdy nedělá dobře, musím správně občerstvovat a chladit,“ upozorňuje Řenč.

Jeden z hlavních předpokladů, jak zvládnout závod v extrémních podmínkách, spočívá v tréninku, které je simuluje. „Proto trénuji v teple, snažím se mu nevyhýbat, spíš naopak do toho jít. Den před závodem piju víc než obvykle, abych se zavodnil a neměl problém. Při ironmanu je důležité hlavně chlazení hlavy i celého těla, nepoddávat se tomu horku. Na občerstvovačce na sebe pokaždé vyleju bidon,“ povídá závodník, který na konci června suverénně ovládl závod Račice 226 v neuvěřitelném čase 8 hodin a 14 minut.

Vedro nepatří mezi oblíbence ani u elitní české triatlonistky Pavlíny Baťkové, ale také v nich umí vítězit. „Fakt ho nemám ráda, vyhovuje mi tak teplota do dvaceti stupňů, ale to mají rádi všichni. Musím se maximálně polívat, co to jde. Zvláštní je, že při tréninku mi teplo vždy přijde strašné, ale v závodě ho nevnímám. Když jsme na Mallorce trénovali na ovále, panovala tam výheň, až se teplo odráželo od země. Říkala jsem si, že to neuběhnu. Pak je v závodě jako třeba Czechman přes třicet stupňů, ale člověk to nějak přežije. Asi tam zafunguje stres či adrenalin,“ přemítá Baťková, která donedávna závodila pod dívčím jménem Švadlenková.

Také se při tréninku nevyhýbá horkému počasí, i když fáze zařazuje podle volného času, kterého s tříapůlměsíční dcerou nyní moc nemá. „Určitě pomáhá trénovat v horku. To je podobné jako s neoprenem ve vodě. Když se naučíte dobře plavat bez něj a v závodě není povolený, plavete stejně. Když se však někdo učí plavat hlavně v neoprenu a nenaučí se techniku, v závodě pak bez něj plave absolutně nesrovnatelné časy. Neopren nadnáší, zlehčuje podmínky, přijde mi to podobné,“ uvažuje předloňská vítězka Czechmana.

Jednoznačnou zbraň proti horkému počasí představuje pro triatlonisty voda. Nejen na pití, ale hlavně na polévání. „Trenér mi vždycky říká, že to musím uchladit. Na každé občerstvovačce si beru vodu k polití i pití, nevynechávám. Už jsem viděla třeba dva kilometry před koncem, jak některé holky chodily, to je zbytečné kvůli ušetření pěti vteřin. Každou občerstvovačku se těším, že se napiju a poleju,“ sděluje Baťková.

V teplých podmínkách si ještě striktněji než jindy musejí závodníci pohlídat doplňování tekutin i energie. Tento úkol začíná hned od nasednutí na kolo. „Nemám vůbec problém do sebe něco dostat, i když pevná strava strava není úplně ideální. Celý závod jedu na gely a sedí mi to, i když jsem si musel zvyknout, ze začátku jsem měl žaludeční problémy. Teď tělo dokáže pracovat,“ popisuje Řenč.

Elitní triatlonisté si na závody míchají vlastní nápoje a český rekordman na ironmanské trati vozí opravdu energetickou bombu domácí výroby. „Na kole mám vždy dva bidony vzadu za sedlem, kde mám smíchané gely a ionťák s vodou. V každé lahvi je osm gelů plus šest odměrek ionťáku, což je darda, ale na dlouhý triatlon mi to stačí. Je to hodně husté, taková kašička, která zaplní půl flašky, druhá půlka je voda. Dá se to vypít, jen musím hodně zapíjet vodou, jinak to nejde. Každých patnáct minut si cucnu a vychází mi to na celý ironman na čtyři hodiny. Vepředu mám jen vodu, kterou doplňuju na občerstvovačkách, k tomu beru vodu na polití,“ přibližuje muž, který se loni výkonem 7:54:07 hodiny stal novým držitelem českého rekordu v dlouhém triatlon.

S tímto vydrží celou cyklistickou část v jakémkoli počasí, nic pevného nepozře. „Pevnou stravu nikdo z profíků nebere. Zkoušel jsem to, ale nedělá mi dobře, že se dlouho tráví. Když žvýkám, navíc se zadýchávám, hrozně mi to rozhazuje rytmus. Pokud jedu třeba deset metrů za skupinkou, ztratil bych čas rozbalováním něčeho na řidítkách, taky zbytečně vzniká prostor pro chybu. Tohle je mnohem komfortnější obstarání energie, otázka pár vteřin, kdy si cucnu, dám bidon zpátky, zapiju vodou a jedu dál,“ hlásí Řenč.

Podobně hustý mix vozí s sebou také Baťková, ovšem v předním bidonu na rámu kola. „Tam mám asi osm až deset dávek iontu smíchaných s tabletkami proti křečím. Snažím se co dvacet až třicet minut na kole pít, abych doplnila rychlou energii. Na občerstvovačce beru zejména vodu, ale ve velkém horku se může stát, že dojde i ionťák, co máte, takže se ho potom snažím chytit na občerstvovačce. Beru tam vždy dva bidony vody, jeden na polití a druhý na dolití, hlavně je potřeba je včas vyhodit v určené zóně, abych je pak zbytečně nevezla s sebou,“ líčí bývalá plavkyně.

Ta se v tréninku vyhýbá gelům, ovšem při závodě je používá. „Nesnáším je, při tréninku jsem gel nikdy neměla, ale i když mi strašně nechutná, při závodě se jej snažím spolknout, aniž bych vnímala chuť. Na běh mám vždycky čtyři gely, jeden si dám, když vybíhám z depa a pak po každých pěti kilometrech, to si hlídám. Neudělala jsem to při jednom závodě, kdy jsem se cítila dobře a nechtěla jíst další cukry, jenže asi po dvanácti kilometrech mi došlo a nedalo se to dobrat. Najednou se mi tempo na běhu třeba o minutu zhoršilo jen touhle chybou. V tu chvíli nevnímáte, že tělo potřebuje rychlou energii, ale když tělu dojde, už to nejde vrátit. Na občerstvovačce pak beru vodu nebo ionťák, i když tam bývá hodně ředěný,“ podotýká Baťková.

Řenč také pokračuje s gely na běhu. „Gel schovám do dresu a před občerstovačkou ho rozbalím, beru si dva nebo tři, případně od pořadatelů. Zapiju vodou a další se poliju, to je taková tradice,“ informuje.

Na běhu využívá také kolu, ale s tou musí nakládat rozumně. „Jakmile si ji jednou vezmu, musím ji už brát pořád. Jde o výstřel cukru, ale jak si pak kolu nedáte na další občerstvovačce, energie jde strašně rychle dolů. Dá se říct, v že v závodě jste závislý na kofeinu,“ směje se Řenč. „Kola se musí pít pořád a podle mě je dobrá spíš v závěru, jinak vás naboostuje ve chvíli, kdy to není nutné. Pak nemá účinek, který v závěru potřebujete. Navíc obsahuje bublinky, které mi nedělají vůbec dobře,“ přidává Baťková.

Nezbytnou bežeckou výbavu v horkém letním počasí tvoří pokrývka hlavy. „Mám kšiltovku, která nasákne vodu a déle chladí. Do čepice nebo pod dres si dávám i led, což je super, Naopak houbičky si neberu asi by mě dřely, radši se poleju. Houbičky jsou pro mě zbytečná zátěž,“ popisuje republikový šampion na poloviční i celé ironmanské trati Řenč.

Elitní česká triatlonistka v posledních dvou letech také našla přínos ledových kostek nebo dokonce tříště. „Taťka nebo manžel kupují led na benzínce a podávají mi ho v plastovém kelímku. Vysypu kostky nebo tříšť do čepice a zbytek si dám na stehna, snadno to nasypu za běhu pod dres. Je to super,“ souhlasí Baťková.

Někdy se zchladí až moc, ale i s tím si poradí. „Už jsem se taky zmrazila. Pamatujete, jak se nám jako dětem stávalo, že jsme snědli hodně zmrzliny a chlad šel nosem nahoru? Pak je třeba vyklepat čepici a nechat si tam jen trošku ledu. Když se však roztéká po hlavě, je to v horku příjemné. Taky se osvěžuji po ránu, dávám si studené koupele. Dělám to i po těžkém tréninku, kdy si napustím ledovou vanu, necítíte pak bolest. Tak to funguje i na běhu, nasypete si led na nohy a vydrží déle svěžejší. Nebo jsem si to tak jen namluvila,“ směje se Baťková, která si na ramena pod dres dává i houbičky s vodou. „Ale kolikrát už jsou použité, do toho se mi nechce,“ přiznává.

Do tréninku se vrátila už třetí týden po narození dcery a plánuje i závody. „Připravuji se tak, jak časově stíhám, snažím se dva tréninky denně udělat. Samozřejmě výpadky jsou znát, bolí mě kolena, achilovka. Tělo je trochu vyčerpané, jak dalo život někomu jinému,“ poznamenává Baťková a vyhlíží Czechman Triatlon na konci září. „Rozhodnu se podle toho, jak se budu cítit, abych si zbytečně neublížila,“ doplňuje.