Když v zimních měsících nevyrazí na soustředění za teplem, musí si čeští triatlonisté cyklistickou část přípravy plnit na trenažerech. „Z devadesáti procent jezdím kolo doma, potřebuji ho, abych z toho nevyšel. Je to trošku pakárna, ale bez toho se bohužel neobejdeme. Někdo víc navštěvuje spinning, nebo chodí do posilovny na pás. V zimě je relativně brzy tma, ráno pozdě světlo, den se zkracuje a doba pro nás není moc příznivá. Když člověk přijde ve čtyři nebo v pět z práce, už toho za světla moc nestihne a sport se dostává víc do indoorových podob,“ říkal český profesionál Per Soukup ještě před vyhlášením karantény.

Dřív dělal instruktora spinningu, teď už na něj vůbec nechodí. „Odjezdím si kolo sám doma, z hlediska času je to pro mě jednodušší. Mám ho připravené, jen vlezu do druhé místnosti, odjedu si svůj trénink, osprchuju se a je to. Nemusím nikam dojíždět, nemusím platit. Ovšem ne všichni mají doma kvalitnější trenažer a hodné sousedy jako já, kterým nevadí, že jim tam nějaký blázen dvě hodiny hučí,“ směje se dvaatřicetiletý závodník.

Volba vhodného trenažeru ovšem představuje důkladné rozhodování. „Samozřejmě základ je, aby se na něm dalo šlapat,“ směje se cyklistický odborník z Triexpertu Jan Dubec. „Pokud člověk nemá wattmetr na kole, měl by ho mít trenažer. Podle toho se totiž dá trénovat,“ doplňuje.

Trenažery se dělí na dvě základní kategorie. Levnější varianty mívají napevno uchycené zadní kolo a síla se přenáší přes jeho plášť. Je vhodné, aby byl hladký. „Odpor bývá buď magnetický a ovládá se páčkou, nebo může být takzvaný progresivní fluidní, čili olejový, a jeho úroveň se ovládá zařazeným převodem. Nevýhodou je vyšší hlučnost,“ vysvětluje Dubec. Takové trenažery lze sehnat do pěti tisíc korun.

Druhou kategorii tvoří trenažery s přímou montáží, takzvané direct drive, kdy se zadní kolo sundá a jezdec řetězem přímo pohání brzdovou jednotku. „Jsou tiché a bezúdržbové, většinou disponují měřením výkonu a přenosem dat přes ANT+ nebo Bluetooth,“ přibližuje.

Třetím způsobem brzdění je elektromagnetický. „Ten umožňuje elektronickou regulaci, a díky tomu i propojení s počítačovými programy, které jsou mezi jezdci dnes velmi populární. Upravuje zátěž podle sklonu terénu ve virtuálním prostředí. Víc než křivka simulovaného odporu by však měla cyklisty zajímat velikost setrvačníku a jeho otáčky, protože značně ovlivňuje vnímání jízdy. Malý setrvačník je vždy nevýhodou,“ objasňuje Dubec.

Chytřejší trenažery lze pořídit přibližně od deseti do třiceti tisíc korun. Srovnatelnou kvalitu nabízí většina výrobců, ať už Tacx, Elite, Wahoo nebo CycleOps. „Zásadní je pořídit si ještě větrák, bez něj to je na trenažeru hrozná tryzna. Ve vyšších intenzitách dochází k velkému přehřívání, běžně i tisíc wattů tepelného výkonu, což už je taková menší rychlovarná konvice. Chlazení je tedy klíčové,“ nabádá Dubec, jenž doporučuje také podložku pod přední kolo.

Soukup sedá na trenažer čtyřikrát až pětkrát týdně, když nemůže ven. „Vždycky kombinuji tréninky. Jeden je švihový, aby se nohy točily a měly stále správnou techniku, mechaniku pohybu a abych měl zadek furt osezený. Další trénink bývá devadesát či šedesát minut relativně intenzivní, v nadzávodních krátkodobých wattech a tepech,“ popisuje celkový vítěz Českého poháru v dlouhém triatlonu Czechman Tour za uplynulý rok.

Dřív si pouštěl na trenažeru filmy, od letoška si pořídil online program Zwift. „Je to virtuální realita. Jsem připojený na trati, kterou jede dalších pět tisíc lidí z celého světa. Šlapání do pedálů reálně odpovídá mojí rychlosti. Jedeme podobný okruh, takže s ostatními můžu závodit. Když někdo jede podobně, zkusím se ho udržet, pokud jede volně, předjedu ho. Když přestanu šlapat, cyklista opravdu zastaví. Lehce se vyhecujeme mezi sebou, což je super, člověku to rychleji utíká. Je to trošku zábavnější než koukat do bílé stěny před sebou a jsem i díky tomu na trenažeru častěji než dřív,“ přibližuje vicemistr světa v Ironmanu v kategorii 30 až 34 let.

V totožné aplikaci se před časem potkal s brněnským triatlonistou Lukášem Kočařem a poměřili se při klání v Hyde Parku v americkém New Yorku. „Byli jsme spolu na soustředění, šlapali jsme vedle sebe a potkali se na virtuální trase v New Yorku,“ potvrzuje sedmadvacetile­tý Kočař.

V aplikaci lze nastavit trénink, nebo jet podle vlastního uvážení. „Každý si pak určuje zátěž podle toho, jak se cítí. Pořád na trati třeba v parku někoho potkává, vidí, jak kdo jede, a může se za někoho zavěsit, což taky pomáhá. Jede se rychleji, v tom je systém fakt vymakaný. Ale nejezdím tak vždycky, občas si zapnu film. Když se to prostřídá, dá se na kole i v zimě odtrénovat dost,“ připomíná triatlonista Konrad Tools Teamu Brno.

Na měsíc stojí program Zwift patnáct eur. „Když nechcete členství prodloužit, stopnete jej. Nemusí se nic platit na rok, což je dobré, zpravidla ho mám na čtyři měsíce, kdy jsem nejvíc doma. Docela program využívám, jedu nějaké závody a sbírám kilometry, podle rychlosti se propracovávám do dalších levelů. Je to taková hra a fajn mi jízda uteče,“ doplňuje Soukup.

Mezi další programy patří například Trainer Road nebo český produkt Rouvy, který využívá ikona českého triatlonu Petr Vabroušek. „Mám trenažer ve sklepě a aplikace mi umožňuje jezdit přes počítač reálné trasy, nastavuje i sklon podle toho, co vidíte na videu. Máte tam soupeře, s nimiž se dá dělat společný trénink, přičemž každý sedí doma na trenažeru a jedeme nějakou trasu. Dají se tam pořádat i závody, aby to lidi bavilo a měli chuť si hrábnout trochu do intenzity,“ vysvětluje Vabroušek.

Na trenažeru tak projíždí například cyklistickou trasu Mistrovství světa v Ironmanu na Havaji nebo etapy z Tour de France. „Je tam kus trasy z Ironmana na Sahaře, cyklistika v Rothu, různá alpská stoupání, Dolomity, ale taky trasy z České republiky. Každý tam najde svoje a pravidelně se tam konají závody,“ sděluje třináctinásobný mistr republiky v dlouhém triatlonu.

Jelikož pandemie koronaviru zrušila cyklistické, ale i triatlonové závody, utkávají se reprezentanti v silniční cyklistice či na horských kolech v digitální sérii nazvané Rouvy Real Spring Classics. Jeli například na slavný francouzský vrchol Mont Ventoux. Závody pořádá i Vabroušek. „V programu vidíte avatary ostatních závodníků a předjíždíte se na navzájem. Člověka to vtáhne do děje a vůbec nevnímá, že sedí v místnosti na trenažeru. Všechno vidíte na videu a jezdec má pocit, že skutečně jede přímo na trati. Tyhle věci se dají udělat doma v bezpečí, aby se neriskovala vzájemná nákaza a přitom si člověk trošku prokrvil tělo,“ poznamenal patnáctinásobný účastník Ironmana na Havaji.

Doma lze jezdit také na stacionárním kole nebo na válcích, ovšem trenažery mají největší oblibu a v něčem výhodu. „Když se někomu nechce vyrážet do provozu na triatlonové koze, odkroutí si raději intervaly na trenažeru,“ přibližuje Dubec. Zároveň ovšem připomíná zápory: „Pohyb jezdce je na trenažeru jiný než venku, když kolo upne napevno, nepracuje pod cyklistou volně. Na trenažeru moc nejezdím, protože mě to extrémně nebaví, raději v zimě běhám, ale spousta lidí na něm odsedí desítky hodin,“ podotýká odborník z Triexpertu.