Asi bych se měl vrátit k tomu tréninku a uvést to na pravou míru. Netrénoval jsem rok. Ani půl. Pro první start na středním triatlonu (1,9 km plavání – 90 km kolo – půlmaraton běh) jsem se rozhodl ani ne dva měsíce před jeho konáním. Klasicky jsem se nechal částečně ukecat (to dáš!), částečně to bylo ego (to dáš!) a taky ten pocit, že to zas taková hrůza být nemůže (to dáš!).

Ani po tom rozhodnutí to nebyly zrovna tréninkové hody. Párkrát jsem byl plavat v bazénu, jednou v pískovně v Sadské a jednou, zkusmo, v Hostivařské přehradě, abych si dal pár temp v neoprenu. Běhání jsem měl za nejsilnější disciplínu (a nevěřte tomu, když máte čerstvě v nohách Krakonošovu stovku), u kola taky nějaký lehký tisíc najedu a krátký triatlon už jsem dal, takže proč se bát?

Před pár lety bych do Vltavy nevlezl, ale pár pádů z paddleboardu stačí k poznání, že zas tak špinavá není a že když se zrovna neodpouští z vltavské kaskády, zmrznout v ní je docela kumšt. V neoprenu obzvlášť. Zkušenosti z prvního triatlonu velely nenechat se při plavání umlátit. Proto jsem si vlezl na kraj a dozadu. Když bylo odstartováno, začala se vařit voda a celé startovní pole se dalo do pohybu.

Nápad startovat zezadu nebyl špatný, jen jsem si musel poradit s pomalejšími plavci. I když jsem v Třeboni ani nikde jinde na výlovu rybníka nebyl, myslím, že už ten pocit, jak se zkraje podzimu cítí kapři, znám na vlastní neoprenovou kůži. Těmi herdami do zad a jedním dobře mířeným kopem na pravé oko jakoby mi spolubojovníci říkali: „Tudy ne, chlapečku.“

Ve vodě jsem si hledal cestu vpřed a bolestně například pochopil, že těsně kolem bójek je to sice nejkratší, jenže zase mimořádně kontaktní. Pár levých či pravých háků jsem schytal a popravdě i taky pár rozdal. Z vody jsem vylézal s překvapením: to už je konec? V parném letním dni byla Vltava osvěžující a klidně bych plaval dál. Tak třeba příště na plném ironmanovi.

Když jsem si před lety kupoval karbonovou silničku, rozhodně nebyla za pár korun. Tři týdny před závodem jsem ji navíc hrdě dovybavil triatlonovou hrazdou. Když jsem svůj závodní stroj ukládal do depa, byl jsem ze začátku v klidu. Procházel jsem okolo horských kol, silniček bez hrazdy … Říkal jsem si: tak tyhle soupeře snad dám.

Háček byl v tom, že tihle už to dali ráno v rámci krátkého TRYathlonu. V mé části depa jsem si přidal poněkud nepatřičně. Vedle časovkářských speciálů těch nejslavnějších značek, tu a tam plná kola, bidon upevněný v hrazdě, takže stačilo nasávat vodu z trubičky … Jasně, tohle jsem viděl už párkrát v televizi. V takové společnosti jsem si připadal jako fotbalista z okresního přeboru v šatně mnichovského Bayernu. Na Mostě Legií byla kola za hezkých pár desítek milionů.

Ještěže trať byla pro všechny stejná: dva okruhy z centra Prahy do Vraného, následně čtyři kilometry do kopce do Dolních Břežan (nevím proč, ale vždycky jsem tohle stoupání považoval za maximálně dvoukilometrové), šup dolů zpátky na Strakonickou a do centra.

Jestli se někde projevilo tréninkové manko, tak tady. Zavěšen v hrazdě jsem letěl kupředu, v očích smrt a na tachometru průměr okolo 35 km/h. Leč, vydrželo to jen první hodinu a půl. Na hrazdu je potřeba si dostatečně zvyknout a chytil mě krk. V závěru, když už bylo moje tělo hezky propečené a kůžička křupavá, byla bolest už taková, že jsem jel defacto poslepu. Na pár sekund jsem vždycky zvedl hlavu, podíval se, zda není na dalších 100 metrech nějaká překážka, a zase hleděl tupě na ubíhající asfalt pod sebou. Pořád dokola.

Sice jsem zajel nejrychlejších 90 kilometrů na kole v životě, jenže ke konci už to bylo opravdu jen o vůli a cítil jsem, že moje nejsilnější disciplína bude v pozdním letním odpoledni mimořádně výživná.

Do závěrečné běžecké části jsem vyrážel necelé čtyři hodiny po startu. Před startem jsem si říkal, že dát celý závod pod šest hodin by bylo prima. Teď jsem si spočítal, že mi stačí zaběhnout čas ještě o něco horší než byl můj první půlmaraton (2:13) a bude to doma. Laťka nijak vysoká. Potíž byla v tom, že tady přišel běh po plávání a po kole, které jsem absolvoval v docela vysoké intenzitě. V depu jsem rychle vyměnit cyklistické tretry za běžecké boty, nasadil čepici a vyběhl. Na první občerstvovačce jsem se pořádně polil vodou a na další jsem měl chuť vlézt si do vaničky místo houbiček. Běželo se okolo Vltavy, ale tentokrát se mi do ní už vlézt nechtělo – nemám rád, když mi v botách čvachtá.

Stručně řečeno: absolutně mi došlo. Nic mě nebolelo, nohy v pohodě, jen už prostě nebylo zač běžet. Gely mě aspoň na chvíli nakopnuly, jenže efekt byl krátký. Během prvního kola se mi alespoň podařilo ochladit tělo litry vody.

Zbývající metry do cíle se počítaly snadno. Běžecká část byla namotána na čtyřech okruzích a stačilo odečítat. Už jen tři, už jen dvě, už jen poslední kolo. Nakonec to pocitově docela uteklo, i když z toho byl můj nejhorší půlmaratonský čas. Na druhou stranu mě zase před žádným půlmaratonem nenapadlo jít odplavat si 1,9 km do Vltavy a dát si 90 kilometrů na kole…

Poslední dva kilometry jsem už moc neřešil. Děkoval jsem skvělým dobrovolníkům kolem trati, bez kterých bych se závody nikdy udělal nedaly. Jejich reakce mě zaskočila – až mi přišlo, že nejsou na díky zvyklí. Tedy ještě jednou: DÍKY!

Do cílové rovinky jsem se vyřítil s posledními zbytky sil a zakřičel si, jako už dlouho ne. Medaile, která už mi visela na krku, je po šesti hodinách a čtrnácti minutách jedna z těch nejvydřenějších v životě. Víc si budu cenit asi jen tu z ironmana, kterou zkusím vybojovat už příští rok. Nebo až ten další?