Nejedná se o závod zrovna jednoduchý. Obtížnosti Isramana sice nedosahuje, ale určitě jde o nejnáročnější závod v celé sérii Challenge. Plavání v ledovcovém jezeře dokáže překvapit teplotami od příjemných 19 °C až po méně příjemných 14 °C. K tomu je potřeba přičíst hodně nepříjemné a nepravidelné vlny. Zato viditelnost pod vodou je skvělá, a když chcete najít soupeře, který vám před chvílí odskočil z háku, najdete ho nejsnáze při rozhlédnutí se pod vodou.

Cyklistika začíná, pokračuje a končí kopci. Nejsou to žádné serpentiny jako na Lanzarote. Jde o krátké a přímé kopce, které jsou ale tak časté, že do hrazdy si moc nelehnete. Cyklistickou část budete začínat při teplotách kolem 10 °C a končit při 30 °C. Nějaká odhoditelná vrstva s dlouhým rukávem nebo návleky na ruce je určitě vhodná. Vzhledem k „alpskému“ počasí se tady často vystřídají všechny roční období v jeden den. Takže pokud se rozhodnete odstartovat na kolo nalehko, protože svítí slunce a je teplo, musíte mít ve svém special needs bagu podle pravidel závodu teplou bundu pro případ, že se počasí změní. Nepoužité bundy se samozřejmě po závodě vrací majitelům.

Zatímco na kole se rozhlížíte po úchvatných scenériích vytvořeným jezery, horami a řekami, na běhu do nich přímo vběhnete. Maraton se ze 75% odehrává na trailu podél jezera a řeky z něj vytékající. Povrch je tvořen pískem a drobným kamením, občas se objeví větší pařezy a kameny. Napravo máte svislou skálu, nalevo divokou řeku. Obojí metr od vás. V tomto úseku je diváků minimum a tak si užíváte prostředí o to více.

Součástí okruhu je také strmé, asi 18% stoupání v polovině každého okruhu, které už větší část závodníků v druhém okruhu maratonu šla pěšky. Pro osobák si sem určitě nejezděte i když Rudovi Krutému (jel tady svůj první triatlon vůbec) se to na půlce podařilo! Už spřádá účty na Wanaku 2016 – celou, samozřejmě.

Zabezpečení bylo tradičně na vysoké úrovni, zajímavostí byl iontový nápoj Nuun, který neobsahuje žádné cukry, takže kromě minerálů a vody z něj nedostanete nic dalšího. O to více tedy musíte myslet na doplňování energie prostřednictvím gelů a tyčinek.

Velkou komplikací, se kterou se musíte vypořádat, je hodně dlouhá cesta k protinožcům a s tím související dvanáctihodinový časový posun. Na druhou stranu je to vyváženo příjemným slunečním svitem až do pozdních večerních hodin. Na slunce se sem v zimě těším vždy nejvíce. Pokud si navíc pobyt protáhnete delším tréninkem přímo na místě a následným poznáváním zbytku Nového Zélandu, může to být skvělá alternativa k zimním soustředěním ve Středomoří.

My jsme na Zéland dorazili až ve středu večer a díky dlouhému dni jsme stihli alespoň poskládat kola a projet prvních 25 km. Ve čtvrtek jsme přidali i plavání v jezeře a běh po trati. Pátek byl odpočinkový a v sobotu jen zhruba 20 km rozjetí na kole. Únava z dlouhé cesty a časového posunu byla ještě znát, a tak jsme raději více odpočívali.

V neděli ukázalo jezero dosud nevídanou tvář – bylo hladké jako zrcadlo. Toho využil asi nejlepší plavec mezi Ironmany současnosti a obhájce prvenství z předešlých dvou ročníků – Dylan McNiece – k vylepšení traťového plaveckého rekordu. Svým nejbližším pronásledovatelům nadělil téměř tři minuty a mně, přestože se mi plavalo pocitově dobře, minut jedenáct. Své vedení pak držel až do cíle a vybojoval svůj třetí titul v řadě.

Ve vodě jsem dosáhl sice 21. času, ale ztráta na čelo byla značná. Po krátkém zapracování a rozmrznutí jsem se na kole docela rozjel a předjel první dva soupeře. Když jsem měl pocit, že mi to skvěle jede, prohnal se kolem mě Doughal Allan rychlostí světla a zmizel za obzorem.

„Ještě se dnes uvidíme,“ řekl jsem si. Obvykle to tak bývá, když mě někdo předjede rychlostí motorky. Ale tentokrát jsem se mýlil. Doughal napodobil Dylana a vylepšil traťový cyklistický rekord o neuvěřitelných 12 minut na 4:30! Takže extrémně kopcovitou trať v silném větru a při teplotách mezi 9 a 30 °C zvládl průměrem 40 km/h. Údajně už má konkrétní nabídku od cyklistického profesionálního týmu, a tak je otázkou, zda své letošní druhé místo bude obhajovat i příští rok.

Ke konci kola jsem začal cítit tréninkový deficit z konce ledna a musel jsem značně polevit. V poslední hodině cyklistiky tak má ztráta na čelo začala značně narůstat a do depa jsem dorazil jako 12. Krize ze závěru cyklistiky se mě držela i po celý (už hodně horký) maraton a moc jsem v posun do Top 10 už nevěřil. Snažil jsem se tedy alespoň trpělivě držet své tempo a vyplatilo se. Mezi 34. a 38. kilometrem běhu jsem se posunul o dvě příčky a do cíle jsem to už udržel.

Vzhledem k panujícím teplotám se na běžecké části už nikdo rekordním časům ani nepřiblížil. Pro mne je to dosud nejhorší umístění v tomto závodě, takže se sem rád znovu vrátím pro vylepšení! Těší mě, že jsem si nepokazil historickou bilanci – ze svých dosavadních 16 startů v sérii Challenge (Nový Zéland, Roth, Kodaň, Taiwan, USA, Anglie, Nizozemsko) jsem dosud pokaždé dokončil v Top 10, byť to tentokrát bylo těsné…

Dalším zahraničním závodem bude až dubnový maraton na Severním pólu, takže v březnu se více obuji do běhání a budu doufat, že mi to vyjde podobně jako před dvěma lety na Antarktidě.

FACEBOOK PETRA VABROUŠKA