Je pravda, že se vlastně vůbec necítím unaven, netrápí mne žádné zranění ani jiné neduhy a nejraději bych hned naskočil do přípravy na největší výzvy jara 2015: lednovou obhajobu titulu při hodně těžkém Isramanovi, únorový neméně náročný Challenge na Novém Zélandu a hlavně maraton na Severním pólu počátkem dubna.

I tak ale rád ctím zvyklost zařadit po posledním závodě tzv. přechodné, nebo chcete-li odpočinkové období. Pravda, díky svému závodnímu vytížení už pár let samotnému tréninku moc nedávám, ale závodím prakticky každý týden a i k tomu minimu tréninkových jednotek se snažím po celou sezonu dostat pravidelně a bez výpadků. I na rodinné dovolené u moře si v létě beru kolo, abych ani z jedné disciplín úplně nevypadl a než se zbytek rodiny probudí, odšlapu si svou hodinku až dvě.

Celý rok se vždy po proběhnutím cílem jednoho závodu téměř ihned začínám těšit na závod další. Odpočinek po závodě beru jako samozřejmost, ale není to nic, na co bych se vyloženě třásl. Proč se tedy alespoň jednou za rok netěšit na plánované a cílevědomé nicnedělání, že?

Nejbližší dlouhý triatlon mne sice čeká už na konci ledna, ale mám z předešlých let vyzkoušeno, že i po třítýdenním odpočinku se během dalších 3 – 4 týdnů dokážu vrátit minimálně na úroveň výkonnosti, kterou jsem měl před pauzou. V posledních dvou letech jsem takto zvítězil v Izraeli a v letech před tím se mi mnohokrát medailově dařilo na lednových a únorových závodech na Novém Zélandu a v Malajsii.

Jak tedy takový odpočinek konkrétně vypadá? Během roku se mé tréninkové objemy aktuálně pohybují mezi 15 – 20 hodinami (před 15 lety, kdy jsem jezdil krátký triatlon, to bylo i přes 30 hodin). Polovinu z tréninkových hodin často zvládnu víkendovým závodem (Ironman 8 – 9 hodin), takže po zbytek týdne je to opravdová pohoda. Spíše aby se tělo znovu nabilo energií a udrželo v pohybu.

Teď můj pohyb bez závodu klesne někam ke 4 – 6 hodinám týdně a to pokud možno v jiných sportovních aktivitách, než je plavání, kolo, běh nebo posilovna. Před odletem do Bahrajnu už to skoro vypadalo na lyžování, ale tady si asi budu ještě muset asi chvilku počkat. V posledních letech jsem se věnoval squashi, lezení po umělé stěně, fotbálku v tělocvičně, kolečkovým bruslím, šachům, ap.

Už asi 15 let držím předsevzetí věnovat se v tomto období józe, zatím ale skutek utek. O skutečné skladbě nakonec stejně jako obvykle rozhodnou děti. Filip má nejraději umělou stěnu, Věruška zase trampolínu. Na té skáčeme celou zimu, stačí odmést sníh…

Jednou z klíčových starostí je moc nepřibrat. Už proto je potřeba být nějak aktivní, aby nebyl čas moc jíst! Zatímco v přibírání na váze jsem velmistr (1–2 kg/týden), naopak už je to slabší…

Budou to krásné tři týdny a už teď si dovedu představit, jak se na jejich konci budu zase těšit na systematické plavání, běhání, posilovnu a cyklistiku ve všech jejich zimních formách – ta je u mě v zimě překvapivě nejpestřejší. Nejčastěji je to trenažer ve sklepě při sledování přímých přenosů z biatlonu, lyžování nebo cyklokrosu. K tomu 1 – 2× týdně kratší spinning na ochozu zlínského bazénu hned po plaveckém tréninku a klíčová intenzivní fáze v Sazovicích na koupališti – týmové Trilife tréninky na synchronizovaných trenažerech Daum, kdy si vybereme jednu z nahraných tras (favoritem je místní trasa přes Rablinu a klasické stoupání Bormio-Stelvio) a jedeme proti sobě (a svým předešlým časům) ostrý závod.

Tak nevím sám, jestli se víc těším na volno přes svátky, nebo na návrat ke své zálibě – triatlonu – hned po nich. Důležité je, že se mám pořád na co těšit!