Plavání se mi systematicky dařilo čtyřikrát týdně kolem 4 km se zlínskými plavci, na kole se při každotýdenním klubovém testovacím indoor tréninku můj výkon postupně zvedal až k dosavadnímu životnímu maximu na naší oblíbené trase přes Rablinu (průměř 346 W po dobu 52 minut).

V rámci brněnské běžecké ligy jsem se z 34. příčky 3. ledna posunul až na 21. příčku o 14 dní později. Mezitím jsem si ještě v Ostravě otestoval maraton a 37 km jsem v pohodě vydržel běžet s Danem Orálkem tempem kolem 3:55. Poslední pětku jsem sice úplně vypustil, ale věřil jsem, že na dalším maratonu – mém oblíbeném garážovém v Budějovicích to na pohodu obkroužím kolem 2:40. Pak už jsem chtěl jen ladit na pokus o třetí vítězství v řadě při těžkém Isramanovi.

V pátek odpoledne jsem se společně se synem proběhl 8 km s postupně vystupňovaným tempem od 4:20 do 3:40 a cítil jsem, že Israman bude opět můj! Ještě jsem si večer jel zaplavat a na hodinu spinningu a už jsem si chystal věci na maraton do Budějic. Úplně jsem žhnul touhou stát už na startu – vždyť mám takovou formu! Z omylu mě vyvedla manželka, která na mne pohlédla a podala mi teploměr se slovy: „Ty opravdu chceš zítra ráno jet na maraton?“. V tu chvíli jsem tomu ještě věřil. Pár minut na to jsem vystřízlivěl: 38,6. OK. Maraton nebude, nechci nic riskovat těsně před odletem na důležitý závod do Izraele. Hned nasazuji Immunoxi – oblíbenou vitamínovou bombu od Nutrendu, která nás všechny vždy ze všeho rychle vytáhla.

Sobota: probouzím se opět s 38,4 a necítím se vůbec dobře. Ani Ibuprofen mi teplotu nesráží. Nevadí hlavně zůstat optimista. Dostal jsem asi virus od dcery a ta měla před pár dny horečky jen tři dny. Celý se snažím hodně pít a málo namáhat. Výjimkou je jen nezbytné odklizení sněhu kolem domu. Venku je mi příjemněji, než doma, ale chytá mě zimnice…

Neděle: stále jsem optimista, přestože se opět probouzím s 38,5 a teplotu mi nesráží ani další léky. Věruška si taky musela své tři dny protrpět a Israman v ohrožení není. Hlavně odpočívat a hodně pít. Výjimku dostává jen dvoumetrový sněhulák, kterého jsem dětem slíbil. Alespoň trocha pohybu.

Pondělí: Už je to tři dny a ráno jsem měl jen 37,6 – je to za mnou! Odpoledne si lehce zatrénuji, abych zjistil jak jsem na tom…. Odpoledne mám opět 38,9 a z tréninku nic není. Alespoň se dopuji vytamíny a na radu svého lékaře přidávám Wobenzym. Potvrdil mi, že ve Zlíně je virová epidemie a antibiotika by skutečně byla zbytečná.

Úterý: ráno odlétám do Izraele. Před odletem se ani neměřím – stejně budu celý den sedět. Díky sněhové kalamitě odlet stíhám na poslední chvíli a trochu se u toho v letištní hale zadýchám. Dalších 5 minut se mi motá hlava a nemůžu popadnout dech. Asi ji ještě mám?!?! Určitě mě vyléčí teplo a moře. Zbývají na to ale jen 2 dny. Optimismus mě pomalu opouští…

Středa: na tiskové konferenci v Eilatu hýřím optimismem a za nejpravděpodob­nějšího vítěze samozřejmě označuji sebe – přece nebudu ostražitým soupeřům prozrazovat, že jsem úplně vyřízený. Navíc mě dnes určitě teploty přejdou a budu jako na novém světě. Po tiskovce rychle do moře propláchnout dutiny a zaplavat si v neoprenu. Sedí mi to na průduškách a víc jak 10 temp souvisle nezvládnu – pak se musím vydýchat. Alespoň to 20× zopakuji, až mám 500 m – první „trénink“ po pěti dnech! Večer mám opět 38,4… Dál se sypu vitamíny a sirupy na vykašlávání.

Čtvrtek: dnes se rozhodne – buď bude opět teplota přes 38 a já k závodu ani nenastoupím, nebo nebude a zkusím to. V tom případě si vůbec nedovedu představit co to se mnou udělá. Teplotu déle než tři dny v kuse jsem neměl 30 let…

Teploměr dopoledne ukazuje 36,7 a já se raduji! Před odevzdáním kola do depa odjedu lehce 20 km a i v kopcích to jde – kašlat začínám až při tepech přes 110. Držím se tedy pod 100 tepů a je mi jasné, že do zítřka se to ještě zlepší! Ve vodě pak zkusím plavat 10 min souvisle a už to jde. Jen musím mírnit intenzitu. Cítím se konečně lépe – hlavně proto, že jsem se rozhodl, že budu startovat. Třeba budu překvapen, co se mnou udělá 3kg váhová ztráta, kterou jsem během těchto dní zaznamenal. Čekají mě přece obří kopce!

Pátek: Vstávám ve 4 hodiny a teplotu už nemám. Cítím se ale o hodně lépe a kašel i rýma jsou celkem v normě (při některých závodech jsem míval i horší). Do závodu jde s tím, že na vítězství to na 99% nebude, ale zkusím bojovat alespoň o top 10. Pojedu vše s rezervou – podle reakcí těla. Riskovat zdraví nebudu.

V 6:15 je odstartováno a já zkouším, co v těle po týdenním absolutním „odpočinku“ zůstalo. První tempa jsou hrozná a nemohu pocitově popadnout dech, ale po pár minutách se to lepší a já se začínám posouvat dopředu. Zhruba do třetího kilometru se držím v hodně rychlé skupince. Pak ale začínám trochu kašlat, a tak je pouštím a doplavávám sólo asi dvě minuty za nimi. Při běhu do depa si v duchu zaškrtávám první splněnou a spěchám ke kolu. Oblékám se pořádně a do suchého, nechci nic podcenit, a čekám, jaký bude pocit na kole a kam mě tělo pustí.

První nekonečné stoupání jedu lehce zadrženě a i přesto se průběžně posouvám do top 10. Na kopci dostávám informaci, že na vedoucí dvojici ztrácím 7:30. S těmi dnes určitě závodit nebudu. Dál se prokousávám pořadím, jedu asi o 10 tepů níže než vloni, ale zdá se, že tělo si formu před nemocí trochu pamatuje a i ta kila dolů jsou ve stoupáních asi znát. Jen to nemá jiskru a výbušnost…

Na 135.km dokonce stahuji náskok vedoucí dvojice na 4:30 a dostávám se na průběžnou 3. příčku. Začínám opět přemýšlet o ataku vítězství! Vepředu se ale začalo hodně bojovat a já přijíždím jako třetí do depa se ztrátou 8 a 11 minut. Minutu a dvě za mnou jsou další dva soupeři. Po zbytek maratonu se snažím dávkovat úsilí tak, abych tělo příliš nezničil a současně udržel alespoň bronz. Nakonec se to daří! Třetí místo by ještě před týdnem bylo zklamáním. Teď je to fantazie…

Sobota: probouzím se a belhám se na vyhlášení. Takto rozbitý jsem už hodně dlouho nebyl. Zesláblá muskulatura to moc nepobrala a tak mě čeká pár dní volna. Mám co dělat – další Ironman mě čeká už za tři týdny na Zélandu. Dost času na to, abych tělo dostal do provozu. Hlavně hned nepřibrat ty tři kila – kopců je tam taky dost!

FACEBOOK PETRA VABROUŠKA