Po slabším plavání se mi na výbornou vydařila cyklistika (posun z 28 až na 4. příčku), ale během zhruba dvouminutové zastávky v depu na WC se přiřítila asi desetičlenná skupina soupeřů, takže na maraton jsem vybíhal až jako 13. To byla studená sprcha, která v horkém parnu přišla vhod a postupně se mi podařilo soupeře sbírat až na konečnou 5. příčku.

Po příletu domů se už naplno rozběhla domácí sezona, a tak jsem hned o dalším víkendu navázal dvěma tréninkovými sprinty. V sobotu v Hranicích jsem těsně zvítězil, v neděli v Blansku jsem podlehl jen Lukáši Kočařovi, podobně jako před více než 20 lety jeho otci Tomášovi.

Prvním domácím vrcholem byl pak Czechman, kde jsem sice opět zaváhal v plavání, ale na kole a v běhu jsem se rychle našel a ještě do konce cyklistiky jsem se dostal před početnou skupinu, která dlouho jezdila mimo můj dohled. Na běhu jsem se pak vydal stíhat vedoucího Laďu Dvořáka doufaje, že jej jeho sólocyklistika stála více sil než mne. To se taky potvrdilo a posledních 7 km už jsem závod mohl kontrolovat z čela. Až ve 40 letech jsem si tak doběhl pro svůj první titul na tratích polovičního Ironmana!

Během následujícího týdne se mi podařilo opět zařadit dva kratší přípravné závody – středečního Basemana, kde jsem těsně zvítězil před Davidem Jílkem, a nedělní Račice, kde jsem neobhájil medailové pozice z předešlých let a musel se spokojit s 12. místem a vítězstvím v interním souboji „dědků“ nad Pavlem Patákem.

Tím ale na pár týdnů seriózní trénování skončilo, protože následovala série dlouhých triatlonů a cestování, kam se trénink prostě nevešel. V sobotu 21.6. jsem v krásném počasí a po tentokrát dobrých výkonech ve všech třech disciplínách obhájil první místo na Moraviamanovi, abych se po půlnočním vyhlášení odebral domů balit a hned ráno i s rodinou vyrazil na letiště do Prahy, odkud jsme odletěli do USA.

Neděli až středu jsme věnovali především muzejní míli ve Washingtonu a trénink se nekonal vůbec. Ve čtvrtek jsem trochu potrénoval už v Atlantic City, kde jsem v neděli absolvoval premiérový závod Challenge na Ironman distancích na území USA. Na plavání nakonec nebyly povoleny neopreny, k mému údivu ale byly povoleny „neoprenem pokryté“ dlouhé kombinézy, které WTC ani ITU už pár let zakazují. Na rozdíl od většiny soupeřů jsem ji u sebe neměl. Po 400 metrech jsem ztratil v úseku plavaném proti slunci kontakt s početnou skupinou a další téměř hodinu jsem po hodně klikaté trati bloudil sám. Byl z toho nejhorší plavecký výsledek mého života (17,5 min na vedoucího McNiece a 7 minut na skupinu plavců, se kterými obvykle vodu opouštím).

Bylo to na ručník do ringu, ale zásadně se nevzdávám, a tak jsem až do pozdního odpoledne šlapal a běžel co nejvyrovnanějším submaximálním tempem a doufal, že absence potřeby reagovat na soupeře přinese ke konci dne ovoce. Ještě po cyklistice jsem na top 10 ztrácel asi 13 minut, ale třetím nejrychlejším maratonem jsem nakonec vybojoval 7. příčku a mohl si ji stejně jako v Otrokovicích v cílové rovince vychutnat s malou Věruškou.

Do středy jsme si pak stihli ještě užít pláží v Atlantic City a navštívit Konstituční náměstí ve Philadelphii, abychom pak ve čtvrtek přistáli zpátky v Praze. Rodina odjela domů a já jsem už zůstal v Praze s vidinou pátečního terénního triatlonu v rámci Bigmana.

To byl taky první pořádný trénink po závodě v USA. Dopadlo to slušně a do sobotního dlouhého triatlonu jsem si nesl z druhého místa „kombiňáků“ přijatelnou ztrátu 5 minut na Aleše Drahokoupila a 3 minuty náskoku na Davida Jílka. Věřil jsem si, že to bude v mých silách.

V sobotu mi opět sedlo i plavání (pro nás neplavce není nad neopren!) a společně s Davidem Jílkem jsme ztráceli jen něco přes tři minuty na skvělého plavce Jardu Bryndu. Aleš naopak už ve vodě svůj náskok z pátku virtuálně ztratil. Kolo mi sedlo úplně excelentně a brzy (asi po 45 kilometrech) jsem ujel Davidovi. Jarda jel taky výborně a dotáhl jsem se na něj až kolem 85. kilometru. Hned v prvním stoupání jsem mu pak ujel a do depa si přivezl asi šestiminutový náskok. Po ranním dešti v průběhu maratonu začalo péct slunce a díky vlhkosti nebyly podmínky až tak nepodobné Havaji a běžecké časy tomu odpovídaly.

Na uhájení první příčky v sobotním závodě i kombinaci Bigman mi stačil čas 3:17. Jen o dvě vteřiny rychleji zaběhl skvělý běžec Aleš, který ale během cyklistiky nabral ztrátu téměř dalších 40 minut, takže mě spíše mohl ohrozit průběžně druhý Jarda Brynda. I jeho ztráta se ale postupně zvedla k deseti minutám. Bylo rozhodnuto.

Když posledních pár týdnů shrnu, absolvoval jsem asi 70% veškerého plavání, cyklistiky a běhu v závodech a nasbíral jsem více volných dní bez tréninku než při obvyklé zimní posezonní pauze. Znovu se mi potvrdilo, že jezdit dlouhé triatlony každý víkend je možné. Za předpokladu, že po zbytek týdne jen regenerujete! Doufám, že to ještě minimálně do konce prázdnin v tomto rytmu vydrží – čeká mě teď chronologicky pokračování série dlouhých triatlonů (Oravaman, Ironman UK, Krkonošman, Slovakman, Valachyman, Doksyman) zakončená 11denní dovolenou s rodinou u moře a bez závodu!

facebooková stránka Petra Vabrouška