Karle, gratulujeme ke skvělému výsledku. Jaký byl závod v Nice z tvého pohledu, jak se vyvíjel?

„Plavání bylo dobré. V moři, bez neoprenu, trochu vlny, ale měli jsme ideální start hned v první vlně za profíky. Bylo to teda formou rollling startu i v rámci jedné Age Group, já startoval hned na začátku. My jsme byli po profících na řadě jako první. Tím pádem jsme na kole nechytli to největší horko. To až na běhu.“

Trať cyklistiky měla být hodně náročná, to ti asi vyhovovalo, ne?

„S kolem jsem spokojený, ale mohlo to být určitě lepší. Kopce mám rád, ale čekal jsem, že v nich získám víc. Nejelo mi to úplně tak, že bych z toho byl nadšený. Asi na pátém kilometru mě dojel Němec, který pak dlouho vedl i na běhu. Jeli jsme spolu, ale na dvacátém do toho šlápnul a odjel mi. To už jsem jel na hraně a nemohl na to reagovat. Moc jsem si to neužíval. Od moře foukal protivítr v cestě do kopce…“

Jak jsi to v tu chvíli dával?

„Před vrcholem toho hlavního kopce mě předjel další závodník, taky jsem nebyl schopný jej následovat. Těšil jsem se, že si orazím ve sjezdu, ale nebylo moc kde, byly tam samé kruháče, vracečky… Bylo to dost technické, nedalo se nikde na dlouho zalehnout. Místy to bylo i celkem nebezpečné, úzká cesta rozdělená kužely. Chvíli zleva, chvíli zprava… Občas jsme si na té špici ani nebyli jistí, jestli někde nemáme odbočit, protože to nebylo dobře značené. Po kole jsem byl zhruba šestý. Ale potěšilo mě, že ten závěr kola se mi jel docela dobře, na rozdíl od třeba Mallorky, kde už jsem na konci kola mlel z posledního.“

Zásadní byl tradičně běh za 1:17. Běžel jsi někdy líp?

„1:17 je z těch mých triatlonových půlmaratonů určitě jeden z nejlepších. V Sankt Pöltenu jsem běžel nepatrně rychleji, ale cyklistika tam byla mnohem lehčí. V Nice jsem si hned na začátku běhu musel odskočit, to je můj tradiční problém (smích). Už na třetím kilometru jsem se ale zvládl dotáhnout ke druhému Gomezovi… To jsem běžel tempem nějakých 3:42/km. Když jsem Gomeze doběhl, čekal jsem, že ho brzy odpárám, ale držel se mě neuvěřitelně a ještě na jedenáctém kilometru se mnou dokonce komunikoval. Říkal, že máme jen dvě minuty na prvního. (smích) Tak jsem si říkal, že pokud neodpadne, na patnáctém kilometru nastoupím, protože jsem měl asi 7 tepů rezervu. Tam jsem zrychlil na 3:30/km a on se mě udržel asi 100 metrů.“

Nádhera. Co bylo dál?

„O kilometr později jsem už před otočkou viděl, že první Němec je ode mě asi 200 metrů. Po otočce už na mě Gomez mával, že jsem jako dobrej… (smích) A na 18. kilometru jsem se dostal za prvního Němce. Bylo hrozné horko a běžel jsem dost na hraně, takže jsem si chvíli odfrknul, abych nabral síly a byl schopný kolem něj proběhnout dost důrazně, zároveň jsem se snažil trochu schovat ve špalíru lidí, aby mě za sebou neviděl. A povedlo se, po chvíli jsem výrazně zrychlil a on nezvládl zareagovat. Ale bylo to napínavé až do konce. Vítězstvím jsem si byl jistý až půl kilometru před cílem, protože kvůli tomu rolling startu se v tom pořadí trošku hůř orientuje. No a Gomez byl nakonec druhý.“

Kam bys vítězství ve své Age Group zařadil z hlediska svých kariérních zářezů?

„Tohle je určitě největší úspěch ve středních triatlonech. Tady je prostě výběr toho nejlepšího na světě. V naší kategorii bylo minimálně 15 chlapů, kteří mohli vyhrát.“

Navíc dvě Age Groups „nad“ tebou vyhrály cyklistické legendy Vinokurov a Jalabert, kteří mají dohromady na kontě dvě vítězství na Vueltě, čtyři výhry na klasických monumentech, pódia na Grand Tours, vítězné bodovací soutěže a podobně. A tys je z hlediska celkového času dokonce porazil.

„To mě samozřejmě potěšilo. Jsem rád, že tam oba startovali, takových skalpů si cením.“

Vinokurov si navíc užívá profesionální zázemí týmu Astana, kterému šéfuje.

„No, toho jsme potkali na našem kempu s 2B Winner v Livignu. Byl tam spolu s Astanou s námi na hotelu a pořádně tam do toho bušil s profíkama. Ale na vyhlášení ho tady v Nice vypískali.“

Na Jalaberta se asi nepískalo. Taky má sice dopingový škraloup, ale je to domácí Francouz…

(smích) „Přesně tak.“

Na podzim jsi tvrdil, že se chystáš na poslední sezonu v – řekněme – výkonnostní kariéře. Když se na ni podíváme, na Ironmanu 70.3 na Mallorce jsi vyhrál celkově, v Sankt Pöltenu svou věkovou kategorii, teď titul Mistra světa… Je ta finální sezona zatím i vůbec nejlepší?

„Určitě. Těmi výsledky, ale i výkony je to jasně dané. Na kole sice jezdím o chloupek hůř než dřív, asi už jsem přece jen zestárl (smích). Ale zase jsem nikdy neběhal takhle dobře. Mistrovství světa v Xteře bude už jen takovou třešničkou na dortu. Nedělám si tím alibi, ale vnitřně už mám splněno. Ale jedu tam v klidu, nebudu mít sám na sebe takový tlak. Pojedu navíc mezi profíky, takže vím, že nevyhraju.“

Nechtěl jsi jet původně v Age Group?

„To byla původní myšlenka, ale možná by mě mezi amatéry nakonec ani nepustili. Ale taky proč chodit do Age Group, když mám na to závodit mezi nejlepšími profíky? Bude to poslední velký závod, tak se chci ještě z nějaké ješitnosti měřit s těmi nejlepšími.“

Jaký je tvůj cíl? První desítka?

„Nepojmenovaným cílem je desítka. To je to nejvíc, co bych mohl dosáhnout. Soudně vím, že na top5 nemám, ale ta desítka by vyjít mohla.“

Co stojí za tvou letošní životní výkonností? Lidé, kteří tě znají dlouho, tvrdí, že jsi letos tak nějak víc v pohodě. Zatímco dřív tě marně lákali například na společný švih, letos je už neodmítáš s tím, že máš naplánovány těžké intervaly. Vnímáš to tak?

„No… Není to ale tak, že bych si nějak ulevoval. Ještě loni jsem byl regulérním zaměstnancem a času na trénink bylo výrazně míň. Musel jsem jasněji rozvažovat můj tréninkový čas a odjet si právě tu intenzitu. Tím to bylo ovlivněno. Byl s tím spojený i nějaký stres a pracovní tlak. Letos jsem šel na „volnou nohu“, založil jsem projekt 2B Winner, dělám do sportu, trénuju skupinu triatlonistů a běžců, toho času je pak víc a není takový časový tlak. Dobu, kdy pracuji, komunikuji se svěřenci a píšu jim plán, si můžu lépe rozvrhnout do celého dne. Takže když mě někdo láká na kolo, můžu vyrazit.“

Takže nejen fyzička, ale i psychika?

„Že psychická zátěž dělá s výkonem divy, to vidím právě i u svých svěřenců. Výkon jim jde o dobrých 30 % dolů, když hlavu nemají čistou. Taky u mě hraje roli, že jsem poslední roky trénoval sám, teď běžecké tréninky řeším s Tomášem Ondráčkem, trenérsky i sparingově, což mě dost posunulo. Běhám líp technicky a lepší běžecká výkonnost se projevila i v Nice.“

Co tě teď tréninkově čeká před MS v Xteře na Maui? Do závodu máš necelé dva měsíce.

„Ještě musím dát nějaké minimálně pětidenní soustředění. Sezona je dlouhá, už se to nedá jen tak dotrénovat. Do toho nějaké běžecké a bikové závody. Abych si odblokoval hlavu v terénu a neměl strach ze sjezdů. Od 3. října navíc v rámci 2B Winner pořádáme tréninkový kemp v Prachaticích, ještě zbývá pár míst.“

Tohle měla být tvá poslední sezona. Nezměníš po těch vítězných taženích názor? Například náš spolupracovník Honza Strangmüller tě vyzývá, abys zkusil Ironmana…

(smích) „Ne, ne, to určitě ne. Zkraje triatlonové kariéry, někdy před 15 lety, jsem si to vyzkoušel. Na silničním kole, s nástavci, špatně nastaveným posedem… Předtím bylo nějaké zranění, byl jsem špatně připravený. A odtrpěl jsem si to, měl jsem úpal, na kole mi došlo na 110. km. Pak maraton jsem jenom trpěl. A v hlavě jsem si vypěstoval takový blok, že mám husí kůži, jen když o tom slyším. Tu myšlenku a ani ambici už nemám. Ve vrcholovém sportu jsem od 15 let, kdy jsem vesloval. Moje tělo už má něco za sebou, musím si dávat trochu pozor. Tak nějak cítím, že ten závod už by byl za hranou. A já chci ještě trénovat v budoucnu pro radost. V ideálních podmínkách bych mohl atakovat možná 8:45, ale… Už je doba, abych vracel čas rodině. Děti taky sportují, potřebují, abych je podporoval, doprovázel na závody. A v nejlepším se má skončit!“

Teď ale řešíš jeden kuriozní problém, že?

(smích) „Jo. Jako vítěz Age Group jsem dostal slot na příští MS na Novém Zélandu. Teď, když si voláme, mám tu plaketu v ruce a strašně mě to štve! Nevím, co s tím mám dělat!“

Když jsme se na jaře potkali na Mallorce, říkal jsi, že bys příští rok rád vyzkoušel maraton. Na jaký čas by sis troufal?

(smích) No, to máš teda paměť… Samozřejmě mám svůj tip, když se hecnu a připravím se. Ten běh není tak časově náročný. Pokud bych to vzal vážně a přihlásím se, přemýšlím o Vídni na jaře. Mám takový tajný sen zaběhnout maraton za 2:39:59 a líp. Jestli je to reálné, se dozvím tak v lednu, únoru. Pokud jsem ale na půlce po kole schopný běžet tempem 3:40, tak si myslím, že reálné to je. Když do toho půjdu, tak s tím, abych to dal pod 2:40.“