Toscolano je jen osm hodin jízdy z České republiky, navíc jezero je perfektním místem pro rodinnou dovolenou s dětmi, tak proč nevyrazit zrovna sem? Zabookovali jsme ubytování, já si vyřídil u kamarádů – kolegů pořadatelů – registraci na dlouhou trasu a začali jsme se těšit na dovolenou.

Asi týden před odjezdem jsem si prohlédl také webovky závodu a zjistil, že nás čeká trošku delší Xterra. Pořadatelé uváděli 1500 m plavání, 34 km na horském kole a na závěr 11 km běhu (realita 1700 – 36 – 12). I profily tratí vypadaly poměrně náročně, ale utěšoval jsem se tím, že u nás na Šumavě taky trénuji v kopcích. Navíc jsem po Evropě objel už několik desítek Xterra závodů včetně velmi těžké Xterry ve Scanno, taktéž v Itálii. Užil jsem si i pocení na světovém šampionátu na havajském ostrově Maui. U nás jsem viděl skoro všechny Xterry, co se konaly. Celkem jsem napočítal asi 100 zorganizovaných terénních triatlonů, 50 odzávoděných a asi celkem 180 viděných Xterr.

Ale tohle jsem nečekal!

Po příjezdu do Itálie jsem si naordinoval den volna, kdy jsem se vyrazil podívat na Giro d'Italia. Bylo to hezkých 40 vteřin, během kterých okolo mě proletěl peloton. Potom jsme s rodinkou podnikli několik fajn výletů a ve čtvrtek před závodem jsem se vydal na obhlídku bikové části se slovy „Za hodinku jsem zpátky!“ Jeden okruh měl měřit 17 km a já jsem obhlídkou strávil dvě hodinky. Kopec, sjezd, kopec, sjezd, kopec, sjezd. Výjezdy brutální, sklon občas připomínal buben skokanského můstku, sjezdy technické, místy až nebezpečné. Schody, dropy, kořeny, kameny, bláto, brody, lávky. Nenechalo se pořádně odpočinout.

Hlavou mi jen šlo, co by asi řekli naši závodníci na to, kdybych takovou trasu připravil na Xterra Czech do Prachatic. Odpověď mi dal náš top profesionál Honza Kubíček. „Dva dny by tě věšeli v průvanu a pak by tě ukamenovali.“ „Italská nátura je trošku jiná, chtějí prostě trpět,“ přesvědčuje mě evropský ředitel Xterra tour Nicolas Lebrun, sám bývalý skvělý závodník a mistr světa. Sám sobě si říkám, kam jsem se to přihlásil, a z obav z možné silné deprese se raději ani nevydávám na prohlídku běhu. Raději se věnuji sjezdům na kole, abych si nepřivodil nějakou tu zlomeninku.

V neděli přichází den D, pořadatelé ještě umocňují náročnost startem až ve 13:30, kdy sluníčko pálí a ve stínu je krásných 33 stupňů Celsia. Plavání je po rovině, plavu volně, vím, co mě čeká. V depu posbírám dostatek gelů, nacpu si kapsy, které doplňují oblepený rám kola, a vyrážím vstříc kopečkům na Lago di Garda.

Ze začátku se snažím šetřit a pomalu předjíždím italské borce, kteří přepalují první kopečky. V druhé polovině prvního okruhu přichází na řadu nejlehčí převody, ale zatím se držím a z kola neslézám. Početné startovní pole cca 350 borců v hlavním závodě malinko komplikuje předjíždění a je třeba mluvit více jazyky, aby bylo pochopeno, že já brzdit nebudu.

Vše se obchází bez problémů a po prvním okruhu biku mi trasa nepřipadá zase tak šílená. Zdravíme se s českými fans a rodinkou a pokračujeme druhým kolem. Začíná mi připadat, že někdo ty kopce ohnul a že jsou strmější než prvně. Asi v polovině přichází klasická krize. Pích, pích v boku, tepovka nahoru, nohy dolů. Zachraňují mě sjezdy, kde si orážím, a také jedno stoupání, které prostě jdu a pokouším se srazit tepovku dolů. Ztrátu z výjezdů sjíždím v technických sjezdech, kdy ale riskuji až moc a píchnu.

Stavím, bombička, dofouknout, zatočit kolem, sláva – mlíko se chytlo. Díra je zalepena, lehce podhustím a jedu dál. Psychicky se připravuji na běh a uklidňuji se myšlenkou, že nic horšího než to kolo snad nejde vymyslet.

Chyba! Jde. Na druhém kilometru vidím jen kopec a v něm kráčející procesí závodníků. Přidávám se k nim a poslušně šlapu vzhůru. V půlce kopce kolega dostává křeč do celé nohy, tak mu věnuji magnesium a jdu dál. Běh je trošku chůze, troška horolezectví a pak i kousek běhu. Už nemám kde brát, jdu, jak to jde. Liji na sebe i do sebe co nejvíce vody a doufám v cíl.

Po čtyřech hodinách a deseti minutách závodu se zjevuje cílová brána! „Hurá, dám si pivečko!“ Ale v cíli na mě padá další peklokrize a nemohu nic přijímat cirka hodinu. Až poté opadá závodní vysílení a dostavuje se euforie, kterou umocňují kamarádi Tomáš a Jirka, kteří objednávají piva i něco k zakousnutí.

Xterra Italy na Lago di Garda je nezapomenutelným zážitkem, někde mezi Xterrou a Ironmanem. Masochistický profil je výzvou a dokončení závodu jediným cílem většiny účastníků. Bohužel hodně z masy startujících přecenilo síly, a tak byl často slyšet zvuk sanitek, čtyřkolek a nakonec i vrtulníku, které svážely unavené borce z trati. Nikdy jsem neviděl na Xteře tolik vysílených jdoucích závodníků!

Otázkou je, zda je tohle cesta, kterou by měl terénní triatlon jít. Mám pocit, že klidně může existovat několik extrémních závodů na světě, které budou takovým vrcholem pyramidy. Ale průměrný terénní triatlon by asi měl být „sjízdnější“ pro masu. I proto musím závěrem uklidnit všechny, kteří dočetli můj soukromý report až na konec. Xterra Czech v Prachaticích je rozhodně lehčí, sjízdná a nemá ambici odrovnat půlku startovního pole! Už se na vás těším v červenci v Prachaticích!