Karle, než se dostaneme k popisu pro tebe tak úspěšného závodu, připomeňme, že letošní sezona neproběhla úplně podle tvých představ. Co se během ní stalo?

“Po prvním závodě v Itálii na Gardě, který se celkem podařil (11. místo při prvním startu mezi elitou), jsem si po návratu domů natrhl při tréninku vaz v chodidle. Trénovat jsem mohl jen omezeně, a to pouze plavání, částečně kolo, ale úplně bez běhu. To trvalo osm týdnů a utekla mi tak převážná část sezony.”

Nicméně nezabalil jsi to a začal přemýšlet o Havaji, kde ti to loni také vyšlo nadmíru dobře.

“Po návratu do závodního kolotoče se pár závodů podařilo, ale tréninkové a hlavně závodní manko bylo opravdu znát. Po posledním závodu na konci září, který taky úplně nevyšel, jsem si vůbec říkal, jestli má cenu na Havaj jet. Nakonec jsme si doma řekli, že to zkusím, co kdybych se už na Havaj nepodíval. Zbývaly tedy dva měsíce na přípravu, do které jsem chtěl dát maximum.”

Jak jsi trénoval?

“Do každého tréninku jsem šel naplno. Plně jsem si také uvědomoval důležitost regenerace. V průběhu těchto dvou měsíců jsem absolvoval několik netriatlonových závodů (biky, krosy, silnička), které jsme s trenérem brali jako kvalitní trénink a porovnání s loňskou výkonností. Když jsem odjížděl na Havaj, mohli jsme si říct, že jsme udělali hodně kvalitní práce a výkonnost tam je.”

Jak jsi ladil formu na místě?

“Na Havaji už probíhalo vše dle osvědčeného plánu z loňska, s trenérem jsme se domluvili, že nebude nic měnit. Týden před závodem jsem si dal na trati ještě kvalitní trénink na otestování, co se mnou udělají zdejší podmínky. Pocit jsem z tréninku měl velmi dobrý a nějak jsem tušil, že by to mohlo vyjít, ale nahlas jsem to neříkal. Od té doby už jsem se soustředil jen na kvalitní odpočinek, doplňování tekutin a energie.”

To šimrání formy muselo být krásné. Co v den D?

“V den závodu jsem musel vstávat velmi časně, protože se startovalo už v 8 ráno a potřeboval jsem do těla nacpat ještě nějakou energii, které se v tomhle typu závodu opravdu hodí. Po přesunu na místo startu bylo už vše jako při každém jiném závodu – prohlídka a uložení věcí do depa, rozcvička a na start. Při ukládání věcí do depa začalo celkem vydatně pršet, což velmi znervóznilo i ty úplně největší adepty na vítězství. Na Havaji jsou specifické podmínky a za sucha je to úplně jiná trať než za mokra. Myslím, že téměř všichni měli obuty pláště na sucho, které by v blátě neměly téměř žádnou šanci, obalily by se blátem a neprošly rámem kola. Naštěstí pršet přestalo, takže trať byla dobře sjízdná.”

Hned plavání ti sedlo…

“V plavecké části jsem se cítil celkem dobře a držel jsem se kolem desátého místa. Letos nebyly z daleka tak velké vlny jako loni, takže plavecká část byla o to snadnější. Po plavání jsem vylézal na desátém místě, což jsem před startem moc nečekal.”

Už jsi naznačil specifika trati kola, když zaprší. Jak to probíhalo?

“Trať kola byla letos změněná. Jely se dva okruhy. Nevím, jestli trať byla těžší, nebo lehčí než loni. Loni bylo bláto, letos se zase dvakrát vyjížděl brutální kopec. Převážná část sice na asfaltu, ale sklony neskutečné. Po výjezdu z depa jsem měl na dohled cca 100 m před sebou budoucí vítěznou trojici ještě s dalšími závodníky. Nemělo ale smysl za každou cenu tyto borce dotahovat, věděl jsem, že jsou přece jenom o level výš a akorát bych se na začátku zbytečně uvařil. Každopádně mi to dodalo další energii. Ono vidět v průběhu závodu vedle sebe takové borce jako Ruzafa či Weiss, to vám dá křídla!”

Nádhera! Jenže nezůstalo jen u jejich uctivého sledování…

“Postupně jsem začal závodníky, kteří nestačili tempu čela, přejíždět. Už asi 1,5 km po depu jsem předjel minulého mistra světa, to jsem si říkal, že letos teda nějak nenačasoval formu, nebo jsem na tom já docela dobře. Trochu mě mrzí, že ty kopce na trati nebyly ještě delší, protože jsem se v nich cítil opravdu dobře a ostatní závodníky ve stoupání znatelně dotahoval. Cca na 10. km jsem dojel Floru Duffy, která závodila opravdu neskutečně. Bohužel trať v těchto těchto místech byla opravdu úzká a nešlo předjet. Musel jsem s tím počkat až na občerstvovací stanici na 13. km. V těchto chvílích jsem si vzpomněl, jak mi Honza Kubíček před odletem říkal, hlavně ať tě ta Duffy neporazí. Pořád jsem očekával, že mě dojede Karel Zadák, do konce kola jsem se toho ale nedočkal, čemuž jsem se docela divil, protože jsem s tím více méně počítal.”

A přišel běh.

“Na běh jsem si po loňsku věřil. Místní kopce mi s mojí vahou docela sedí. Od začátku jsem se soustředil na kvalitní dýchání a doplňování energie. Bohužel jsem převážnou část běhu neměl nikoho na dohled. První půlka trati je téměř jen nahoru, věděl jsem, že pokud chci něco naběhnout na soupeře, musím do kopců tlačit, co to jde. Cca na 4. km jsem dotáhl jednoho závodníka a v krátkém výběhu jsem mu nastoupil a podařilo se mi ho urvat. Dalšího soupeře jsem pak docvakl asi 3 km před cílem a taktika na tohoto borce byla stejná, počkat si na nějaký krátký výběh a tam nastoupit, což se také podařilo. Z tempa jsem ale nepolevil, jak říká trenér, jdeme až do cíle a věděl jsem, že za mnou je ještě plno kvalitní borců, kteří mě mohou ještě seběhnout.”

Tušil jsi vůbec, na jaké jsi pozici?

“Až po doběhu do cíle jsem slyšel, že jsem dokončil na sedmém místě. Byl to neskutečný pocit. Po sezoně, která z mého pohledu nestála za nic, se ten hlavní závod povedl, a to tak, že hooodně! Chtěl bych poděkovat svému trenérovi panu Víchovi za veškerou práci, kterou se mnou odvedl, jak fyzický trénink, tak i rady ohledně mentální přípravy a výživy i podpory, když jsem si myslel, že to fakt nemá už letos smysl.”

**Poděkoval jsi i těm, kteří ti při veřejné finanční sbírce pomohli dát dohromady obnos na cestu na Havajské ostrovy. Jak dlouho jsi váhal, než ses obrátil na veřejnost pro finanční pomoc?”

“Ani chvíli, protože finanční náklady na Havaj jsou opravdu vysoké – kolem 80 000 Kč. Pro náš rodinný rozpočet to je nedosažitelná částka. Po loňské zkušenosti, kdy jsem o finanční pomoc také žádal a bylo to velmi úspěšné, jsem to letos znovu zkusil. Díky bohu se dnes najde ještě hodně osob, které jsou ochotny přispět, a to i velmi vysokou částkou, pro mě až nepochopitelnou, i když vás třeba vůbec neznají, jen jsou zapálení pro sport a chtějí pomoci. Tímto bych chtěl všem, kteří pomohli, ještě jednou moc poděkovat!”

Cítíš nyní nějakou potřeba to “splatit”?

“Na internetové stránce, kde jsem sháněl finance, jsem slíbil odměny (fotky, videa z Havaje, startovní číslo). Takže tyto odměny budou putovat k mým dárcům. Je to ovšem jen symbolické. Myslím si, že určitou “splátkou‘‘ těm, kteří přispěli, je i to, že investovali do věci, která dle mého měla smysl a byla úspěšná.”

Budeš se Xteře, v níž jsi tak úspěšný, věnovat dál?

“Určitě ano. Letos, respektive v roce 2020, ale končím magisterské studium, pokud tedy zvládnu státnice a diplomovou práci. Potom chtě nechtě budu muset do práce, tudíž čas na trénink bude výrazně omezen a už to nebude jako teď. Takže uvidíme, jak to bude za rok, je to dlouhá doba. Každopádně sportu na vrcholové úrovni – pokud to moje sportování lze tak nazvat – bych se moc rád věnoval i nadále, baví mě to a v současné době je to pro mě hlavní životní náplň.”

Jaké jsou podle tebe největší rozdíly mezi terénní Xterrou a tradičním silničním triatlonem? A nemyslím jen povrch a typ kola.

“Xterra je takový víc “rodinný” sport, není tak svázaná pravidly a jak hodně lidí říká, je taková pankovější. Velkým rozdílem, co já v poslední době velmi vnímám, je to, že Xterra není olympijským sportem. Není bohužel tak podporovaná jako silniční triatlon. Nemáme žádnou reprezentaci, tudíž ani společná soustředění, oblečení ani žádné příspěvky na činnost. Nechtěl bych být kritický a být zdrojem nějakých vyhrocených diskuzí, ale bohužel je to tak. Xterra na vrcholové úrovni obnáší stejné náklady jako silniční triatlon, ale bohužel podpora není žádná… Silniční triatlon vůbec nekritizuji, naopak, rád si v sezoně pár silničních triatlonů objedu. Je to úplně jiné závodění, ale velmi dobré pro zpestření přípravy.”