Mám to pořád před očima, jakoby se to stalo včera. Byla středa 7. února, venku sportovně-příjemně, krátce před polednem. Odpoledne jsem měl home office, takže jsem přemítal, zda jít cestou domů ještě na chvíli běhat nebo jít radši na bazén. Nakonec mě přibrzdily povinnosti, takže jsem skočil do auta a vyrazil aspoň plavat. Projížděl jsem kolem bazénu a říkám si: „Hmm, něco na mě leze, radši dneska vynechám. Co kdyby.“

Za hodinu už jsem ležel v posteli s chřipkou!

Aby bylo jasné, co to znamená pro trénink, stačí se podívat do tabulky, kde je přehled odtrénovaných kilometrů za únor. Kolo v zásadě nic, odběháno minimum. Plavecky opět slabé jako předchozí měsíce, i když na těch pár únorových dnů, co jsem měl k dispozici, je i tak 7 km malý zázrak.

Vše trošku zachraňují běžky a premiérově odjetá Jizerská 50. Dal jsem ji za 3:49, porazil kamaráda Martina, který mě zase loni v létě rozsekal na Challenge Prague, takže to máme 1:1. Jenže Padesátka mě nejspíš dorazila. Jel jsem ji právě po chřipce, myslel si, že už je všechno v pohodě.

Evidentně nebylo a lehnul jsem znova. Odjel jsem na služební cestu do Barcelony, kde jsem měl naplánováno i pár běžeckých tréninků. Samozřejmě na ně nedošlo a zdraví nepomohlo ani to, že místo sluníčka a tepla u Středozemního moře sněžilo. To nevymyslíš!

K tréninku jsem se vrátil až na začátku března. Měsíc v čudu. Tělo slabé. Na cyklotrenažeru jsem byl 30–40 wattů minus. Běžecké časy o nějakých 25 sekund pomalejší. Slušné to bylo jen v bazénu – ale tam hlavně díky tomu, že už snad ani není kam klesnout. To je ale černý humor… Ale jak se neustále opakuje: je to o hlavě. A ta ještě držela. Byť přiznávám, že jsem měl vcelku jasno: buď do půlky března začnu naplno trénovat, nebo hodím ručník do ringu a první start na dlouhém triatlonu odložím. Stačí si představit ty distance: 3,8 km plavání, 180 km na kole, maraton. Blázen sice jsem, jenže ne sebevrah. Uznávám, jde o úhel pohledu.

Teď, když píšu tento článek, je 11. března. Mám za sebou slušný týden – po nemoci to docela jde a dnes (neděle) jsem si dal ráno 3 km v bazénu a večer 40 km na kole na trenažeru. Pravda, venku bylo skoro dvacet stupňů a svítilo slunce, a bývávalo by lepší vyrazit opravdu na silnici, jenže zadní gumu na kole mám speciální modrou na trenažér a byl jsem líný přezout. V týdnu si nechám postavit ještě jedno extra zadní kolo, protože moje lenost zůstane, kdežto podmínky se budou měnit.

Když už jsem u toho kola: na začátku února jsem absolvoval bike fitting. Ve zkratce to znamená odborné nastavení kola dle tělesných dispozic a potřeb. Doteď jsem měl svoji silničku, na které chci absolvovat i ironmana, nastavenou od oka a dle pocitu.

Nutno říct, že zrovna pocit v oblasti krční a také bederní páteře byl po loňské Challenge Prague nepříjemně intenzivní. Honza Falge, sympatický kluk, který jel i Ironmana na Havaji, během prvních vteřin bike fittingu zase od oka zhodnotil, že „v zásadě je na nastavení špatně všechno.“ To nejhorší jsme vyřešili – výšku sedla a jeho předozadní pozici, výšku řídítek a také nastavení hrazdy. Udělat z běžné silničky časovkářský speciál ovšem jen tak nejde, takže je teď moje kolo na maximu svých možností, leč stále vzdáleno tomu, co by bylo ideální. Na druhou stranu do Benátek nejedu vyhrát. Je potřeba však uznat, že zatímco dříve byla pozice v hrazdě ne zrovna příjemná, teď si v ní krásně odpočinu.

Na opravdový odpočinek ovšem už není čas. Je potřeba makat! A taky že budu!

Spolupracovník Běhej.com Tomáš Leixner se připravuje na svůj první start na distancích dlouhého triatlonu v rámci Challenge Venice 2018.