Koncem roku se do prodeje dostala tvoje kniha Jak jsem přežil Ironlove. Co bylo tvým motivem ji napsat?

„Když mi lékaři oznámili, že mám rakovinu, sešel jsem se na pivu s Petrem Koukalem (olympionik v badmintonu a manžel známé biatlonistky Gabriely Koukalové, pozn.red.), který má s touto nemocí osobní zkušenost. Podařilo se mu rok po vyléčení dostat na olympiádu v Londýně. Sdělil jsem mu, že hned jak se vyléčím, chci se kvalifikovat na legendární Ironman Hawaii. Asi si o mně tehdy myslel leccos, ale řekl mi, že by to byl skvělý námět na knihu. Zažehl tím ve mně první impuls. Nakonec se stal také kmotrem knihy a výtěžek z prodeje jde na podporu jeho nadačního fondu STK pro chlapy, který pracuje na poli prevence rakoviny varlat.“

Co následovalo potom?

„Můj kondiční trenér Dominik Špiláček mě seznámil s další členkou Balance Club Brumlovka Šárkou Zmátlíkovou, se kterou jsme si sedli a domluvili se na spolupráci. Já jsem jí diktoval, ona psala a upravovala. Sešli jsme se snad stokrát, ne vždy to bylo úplně snadné. Za tři čtvrtě roku jsem toho měl celkem plné zuby, ale dotáhli jsme to do zdárného konce.“

Jaké byly pro tebe první týdny a měsíce potom, co ti doktoři oznámili, že jde o rakovinu?

„Musím říct, že jsem si nedokázal připustit, že právě já mám tuhle nemoc. Já, který odmala sportoval, dosahoval úspěchů, lidé ho považovali za největšího „nabušence“ a s nemocemi si nikdy nelámal hlavu. Na konci září jsem podstoupil první operaci, pak mi lékaři vytrhli mandle, a pak ještě jedna operace. Následovalo sedmitýdenní ozařování a chemoterapie.“

Což naštěstí zabralo.

„Ano. Dodnes mi to přijde až neuvěřitelné, že jsem se byl schopen za tak krátký čas připravit na kvalifikační závod na havajský šampionát. Pouhých pět měsíců poté. Ale samozřejmě není den, abych nemyslel na skutečnost, že se to může vrátit.“

Kniha je tedy autentickou osobní výpovědí sportovce, který se ze spárů těžké nemoci dostal po pár měsících do vysněné havajské Kony na nejnáročnější jednodenní sportovní závod na planetě.

„To bylo původním záměrem. Během léčby došlo ještě k jedné věci v mém osobním životě, kdy se mi rozpadl důležitý vztah. Toto se stalo takovou červenou nití celého příběhu, který v knize popisuji.“

Napadalo mě, jestli jsi tuto formu výpovědi nebral i něco jako pomstu?

„Hned na první schůzce se Šárkou jsem zdůraznil, že tu knihu napíšeme, ale v žádném případě to takto nesmí vyznít! Po tom všem, čím jsem si prošel během té doby, opravdu nemám čas ani chuť mít ve své hlavě, ale ani srdci věci jako msta nebo nenávist. Je pravdou, že během psaní jsme původní verzi několikrát „zjemnili“. Myslím, že nakonec je to napsané velmi distingovaně a diplomaticky. U některých osob jsme také změnili jména. Ale víc nebudu prozrazovat, ať to čtenář posoudí sám. Osobně si myslím, že za největšího troubu jsem v té knize zcela oprávněně já…“

S jakými reakcemi na knihu se nyní setkáváš?

„Jinak reagují ženy a jinak muži. Ženy většinou – především ty, které znají mne a mou rodinu -nechápou, že jsem do knihy napsal tolik osobních a intimních věcí nejen ze svého života. Muži reagují spíše s pochopením. Nejvíce mě ale zajímají názory lidí, kteří mě neznají, a u nich je reakce téměř jednoznačná. Nesmírně čtivá kniha, neuvěřitelně silný příběh a obrovský obdiv mě, že jsem to zveřejnil. Všichni dohromady se shodují v tom, že mám úžasnou a nesmírně silnou ženu a skvělou rodinu. A že jsem se choval jako pěkný blbec. Několikrát jsem také slyšel, že by to byl skvělý námět pro filmový scénář. A vlastně i to, že do sportovního média píšeme o mé knize, je důkazem, že je zřejmě zajímavá. Samozřejmě že lidé, kteří knihu po přečtení hodí do koše, mi to – až na výjimky – neřeknou.“

Pro koho jsi tuto knihu psal?

„Rozdělil bych to do několika skupin. Za prvé pro sportovce. Snažím se ukázat, že ve čtyřiceti letech se dá začít se sportem a vypracovat se na celkem slušnou úroveň. Za druhé to bylo pro nemocné rakovinou. Ta nemoc se dá léčit a není důvod kvůli tomu svůj život měnit. Je třeba se nevzdávat, bojovat a nepodléhat sebelítosti. Všechno je možné. Ta třetí pro ty, kteří mají podobnou zkušenost s milostným „mnohoúhelníkem.“ No a také jsem chtěl dát radu všem, aby se těchto „mnohoúhelníků“ vyvarovali. Je to prostě autentický milostný příběh na pozadí triatlonu a rakoviny.“

Pojďme k tobě. V současné době trénuješ v klubu Kerberos, který jsi založil. Tréninkový plán ti píše reprezentační kouč Lukáš Vrobel. Jaké jsou tvé závodní plány pro letošní sezonu?

„Po tradičním kanárském soustředění začínám už v dubnu závodem IM v Jižní Africe, pak mě čeká asi tradiční domácí Czechman, 1. července IM v rakouském Klagenfurtu. Pokud to půjde, rád bych si vybojoval další havajský slot. Chtěl bych konečně zajet svoje maximum a nezávodit jen na „účast.“ I když po té nemoci mám někdy pocit, že jsem skokově zestárnul o tři čtyři roky, tak uvidíme, jak se mi bude dařit.“

Lákají tě další sportovní výzvy ve stylu Petra Vabrouška, který absolvoval maraton na Sahaře či v Antarktidě?

„Jsem člověkem, který rád zkouší nové věci, ale mám takový pocit, že na rozdíl od nesmrtelného Petra Vabrouška začínám lehce inklinovat k nezávodním aktivitám. Nyní odlétám do Argentiny, kde mě čeká vysokohorská expedice s cílem na vrcholu Aconcagua (6 962 m.n.m). Pokud mě to opravdu chytne za srdce, mám v dalším roce v plánu trochu upozadit triatlon a pokusit se vylézt na další hory. Velmi mě láká Denali na Aljašce, Elbrus a africké Kilimanjaro. Jsem také rozhodnut, že se vrhnu na skialpinismus.“

Máš tři dcery. Podědily po otci sportovní geny?

„Ano! A nejen po mně, protože manželka, mimochodem absolvovala dvakrát pražský maraton, se věnuje také mnoha sportům. Nejstarší dcera skvěle plave a tatínka – mizerného kraulaře – už porazí znakem. Ta prostřední závodí ve sportovním aerobicu a nejmladší také plave. Všechny pak hrají beach volleybal a jezdí na koni. No a k tomu lyže, snowboard, kolo, brusle, občas nějaký běžecký závod. Sport tvoří nedílnou součást každodenního fungování naší rodiny.“