Maui vypadá na mapě jako malý ostrůvek, ale například mně trvala cesta do Kapalua z Haiku, kde jsem bydlel, přes hodinu. Většina účastníků i pořadatelů přijíždí navíc autem, a tak pořadatelé zajišťují opravdu rozlehlá parkoviště na travnatých loukách poblíž pláže.

Start je v devět hodin místního času. Od sedmi hodin je otevřené depo, které leží sice ve svahu, ale i tak konstrukce na kola dobře drží a každý závodník má poměrně prostorné místo. Na své místo si všichni připraví kola, ti rychlejší i s připevněnými tretrami v pedálech, tak aby si je nazuli až za jízdy (prostor pro to v prvních stovkách metrů je).

Důležité je doplnit bidony na poslední chvíli chladnými nápoji, zkontrolovat tlak v pneumatikách (ten hraje v Xterře velmi důležitou roli), připravit si boty na běh, vhodné sluneční brýle, případně čepici nebo kšilt a samozřejmě gely, tyčinky, magnesiové tablety, colu, co hrdlo ráčí. Od věci ani nejsou ponožky na běh, jelikož se na trati hodně práší a písek může slabší povahy hodně v botách pozlobit.

Xterra stále sází na „fair play“ a podél trati ani v depu nenajdete oficiální rozhodčí, pouze pořadatele. I přesto si všichni odkládají věci jen na své místo. Neřeší se žádné krabičky, pytle, ani nic podobného. Trochu punk, ale funguje to. Výhodou rozhodně je mít svoje kolo co nejblíže k výjezdu z depa, tedy v horní částí kopce. Jednak jej nemusíte dlouho tlačit ven a poté zase zpět k místu po dokončení z kola. Navíc v horní částí depa je terén rovnější. Při cestě do depa také probíhá kontrola „body markingu“ tedy nalepených tetování na rukou a nohou a fasují se plavecké čepičky.

Poté nastává poměrně nepříjemná dvouhodinovka, která slouží k rozcvičení, protažení, poladění posledních detailů, a hlavně je to čas pro pořádné vystresování! Toi toiky jsou téměř pořád plné, všichni pobíhají od auta k depu a pak zase k pláži, a koukají do země. Já jsem si našel místo pod palmou, lehnul jsem si na záda a pěkně si v hlavě prošel celý závod, pak jsem zavzpomínal na všechno, čím jsem si musel projít, něž jsem se dostal právě na Maui. Když jsem se probral, tak bylo asi 40 minut do startu a začal jsem rutinní rozcvičku. Když jsem se už sunul k pláži, zjistil jsem, že mám v kombinéze na plavání klíče od auta plného drahého vybavení. Na Maui se prý nekrade, tak jsem je dal na přední kolo a doufal, že tam budou i s autem i po závodě. Byly.

Stejně jako při Ironmanu i na Xteřře jsou povolené speciální plavecké kombinézy, i většina závodníků je souká přes dresy na sebe. Pak se všichni rozplavávají a okolo 8:50 pořadatelé vytahují všechny z vody. Během toho všeho si můžete nechat požehnat od místního havajského duchovního lopuchem. Poté následuje i hromadná bohoslužba, americká hymna, rozprava Dave Nicholase a jde se na věc!

První jdou do vody profíci, muži i ženy dohromady, přesně v 9 hodin ráno místního času. Pak nastává pro většinu startovního pole nekonečných pět minut. Pomalu se všichni na břehu přetlačují a hledají ideální pozici. Já si vybral dle rad Conrada Stoltze začínat vlevo a vyplatilo se to, u první bojky jsem vyvázl téměř nepomlácený a dál už se startovní pole natáhlo. Potom už závod utíká sám, tréma opadne a pohltí vás neskutečná atmosféra největšího terénního triatlonu na světě. Jen je třeba myslet na občerstvování a techniku, tak aby nedošlo ke karambolu nebo kolapsu.

Když se konečně totálně prošití dostanete do cíle, tak se vás ujmou dvě kandidátky Miss Maui a odtáhnou vás bokem z cílové rovinky do stínu. Na krk vám pověsí věnec Lei, medaili a přes ramena dostanete ledový ručník. Pak přicházíte pomalu k sobě a zjišťujete škody, které na vás závod zanechal. Já si ukázkově protočil na běhu nárt, takže jsem směřoval do medical stanu. Americká preciznost ve zdravotnictví mi připomíná doktorku Medunku z knížky Neználek. Zkrátka protočení nohy se řeší zjištěním tlaku, tepu, dostanete málem kapačku a pak přijde doktor a řekne vám, že musíte pít a jíst hořčici proti křečím, které ani nemáte. No ono, jak tam vidíte každého v křeči, tak ji nakonec na lehátku taky dostanete a jste za tu hořčici ještě rádi. Po dvou hodinách mi zatejpovali konečně nohu a mohl jsem se jít umýt a najíst před večerním vyhlášením vítězů. To už bylo v depu moje kolo osamělé, došel jsem ho umýt do perfektně připraveného koutku plného hadic a košťátek.

V osm hodin večer potom začíná vyhlášení vítězů, které doprovází korpulentní raut, kde si vybere opravdu každý. Po doplnění živin i tekutin (nechybí místní skvělé pivo, které je i sponzorem závodu) přichází na pódium moderátor Whit Raymond – hlas Xterry. Většinou nastává typická americká show, tančí se a pořadatelé děkují a děkují. Pak nastane moment pro silný životní příběh některého z účastníků, případně se zavzpomíná na „padlé bojovníky a kamarády“. Pak přichází na řadu uvedení legendy do síně slávy Xterra a pak konečně to na co všichni čekají – vyhlášení. Tomu ještě předchází první sestřih ze závodu, je neskutečné jak rychle a kvalitně zvládnou borci z Xterra TV připravit první záběry. Potom už klasika, první tři z každé kategorie. I já si došel pro cenu, vyhrál jsem kategorii pořadatelů a musím říct, že je to moc fajn vystoupit si na největší světové pódium terénního triatlonu. No a pak už jen party a party a party. Xterra, to je prostě víc než jen triatlon.