Když v roce 1996 pořadatelé Dave Nicholas, Tom Kelly a Janet Clark startovali závod Aquaterra, určitě netušili, že už další rok přejmenují závod na Xterra, že za další rok už závod pojede vítěz Ironmana Peter Ried, ani to, že Xterra v roce 2017 bude na všech kontinentech světa kromě Antarktidy. Vlastně založili nový sport, kterému se dnes také říká terénní triatlon. Populární horská kola spojili s triatlonem, vše zabalili do velkolepého kabátu show amerických rozměrů a správně zacílili na unavené závodníky z Ironmana, kteří stahovali další a další kolegy k adrenalinovému pojetí triatlonu.

Již čtvrtého ročníku v roce 1999 se zúčastnil můj otec, Michal Piloušek starší, a o rok později zajel historický výsledek – 14. místo, které až v roce 2013 překonal Honza Kubíček. Tehdy jsem se o závodě na Maui dozvěděl i já. V roce 2002 už naše rodina na Hluboké pořádala světový pohár a potom nepřetržitě dalších 14 let se točilo naše léto jen okolo pořádání závodů u nás v republice. Logicky jsem si musel také splnit závodnický sen, a tak jsem v roce 2015 absolvoval i já závod Xterra World Championship na Havaji. Proto je mi Xterra blízká a pokusím se vám atmosféru na Maui přiblížit.

Původní „stará“ trať závodu měla centrum v hotelovém resortu Wailea – Makena na jihozápadním okraji ostrova Maui. Tady prakticky končila silnice a naskýtal se tak pro tvorbu tras obrovský areál na svazích největší sopky na Maui – Haleakala. Startovalo se z pláže Wailea Beach a plavání probíhalo ve dvou stejných okruzích s výběhem na břeh mezi nimi. Poté následovala doslova brutální MTB trasa.

Nejdříve se stoupalo po lávových cestách po svazích Haleakaly, stabilním místem na trati byl například obávaný Heartbreak Hill. Ale jak tomu u Xterry bývá zvykem, stejně důležitý byl sjezd z kopce, tak jako stoupání na něj. Brutální sjezd do druhého depa po širokých cestách plných lávových kamenů se stal osudným mnoha bikerům, kteří si odnesli větší, či menší zranění. Navíc trvalou hrozbou byly trny Kaine, které byly zárukou defektu. Druhé depo bylo na jiném místě než start a cíl závodu, jednalo se tedy o tzv. „point to point race“.

Běh potom vedl jak po širších cestách, tak po pěšinách mezi zkroucenými stromy a na závěr i po nekonečné pláži až do cíle. Pamětníci říkají, že původní trasa byla jedinečná, drsná, neopakovatelná, ale také odrazovala silniční specialisty a slabší cyklisty. Možná proto se Xterra stěhovala.

Od roku 2013 je dějištěm mistrovského závodu areál Kapalua Resort na severním cípu Maui. Pořadatelé se rozhodli závod zatraktivnit pro silnější plavce a běžce a přišli s novým pojetím havajské Xterry. Vlastně se závod přesunul z největší hory Maui Haleakala do druhého velkého pohoří West Maui Mountains, které je na rozdíl od lávové sopky, zelené, plné rostlin a tím také nebezpečné vlhkostí vzduchu.

Start závodu probíhá tradičně na D.T. Flemming Beach, kde se často tvoří poměrně vysoké vlny. Navíc proudy vody táhnou závodníky při závěrečné cestě od bójek směrem doprava a slabší plavci tak často plavou více než plánovaných 1 500 metrů.

Stejně jako Ironman, už i Xterra má oddělené starty pro profi muže a ženy (dohromady), age group muže a age group ženy. Start probíhá z pravé strany pláže a ač se mezi dvěma úseky vybíhá na břeh, tak se plave stále jinou trasou. Plavání tak má vlastně tvar písmena „W“. Z vody se tedy vybíhá na levé straně pláže a následuje dlouhý přeběh po loukách místního vypiplaného luxusního resortu do depa. Už tady je třeba ubrat na tempu, protože přeběh je nejen dlouhý, ale také do poměrně nepříjemného kopce.

Z depa se na kolo vyjíždí mezi golfovými jamkami místního profi resortu. Po asi kilometru ale končí zábava. Najíždí se totiž na zakroucené pěšinky v deštném pralese, kterým se říká „Lower Bowl“. Tady nastává první problém – nedá se zde totiž téměř předjíždět, a tak mají slabší age-group plavci poměrně těžkou práci se prokousat dopředu. Po zhruba šesti kilometrech se závodníci dostávají do prvního táhlého stoupání, které vrcholí na překrásné hřebenové pěšině zvané The Ridge. Technickým sjezdem se potom dostávají zase níž, aby museli stoupat zpět do kopce po nekonečné široké cestě ananasovými plantážemi, kde není jediný metr stínu.

Tady se láme závod, silný cyklista tady získá, ale pokud vám právě tady dojde síla, nebo se začne přehřívat organismus, může to být vážný problém. Další sjezd není tolik technický, spíš je třeba pustit brzdy a nebát se rychlosti. Pozvolným traverzem se potom znovu trasa stáčí do sekce „Lower Bowl“, kde se technickými zatáčkami postupně závodníci spouští zpět do depa. Nepříjemné jsou ovšem krátké brdky, kde to svádí „vydupat je ve stoje“. Snadno se tady nohy utaví před závěrečným během, který často rozhoduje závod.

Po výběhu z depa totiž přichází 4 km stoupání až k takovému škaredému rybníčku. Naštěstí je každou míli občerstvovací stanice, ty všichni naplno využívají a těší se na návrat do hotelového resortu. V cestě jim ale ještě stojí opravdu hodně technický seběh, kde se nejen padá, ale také se vám může snadno protočit nárt či kotník. Navíc pár kilometrů před cílem je odporný kopeček po asfaltu, kde už většina závodníků spíš jde než běží. Poslední částí je potom seběh po vrstevnici k pláži D.T.Flemming a cílový pochod pískem k cílové rovince, která je ve spodní částí hotelového resortu Kapalua.

Jak radí všichni zkušení závodníci od Stoltze přes Kubíčka až k Lebrunovi: Hlavní je příliš neztratit ve vodě, na kole jet technicky čistě a zbytečně neztrácet rychlost a pošetřit dost sil na závěrečný běh. Tam držet tempo a zbytečně to v první půlce nepřepálit. Snadný recept, ale dodržte ho, když vás ženou davy diváků a také neuvěřitelná atmosféra závodu, která z vás tahá ten nejlepší výkon.

Xterra je sice prestižní závod, ale mezi závodníky panuje přátelská atmosféra. Většinou si všichni na trase dávají přednost a navzájem si fandí. Xterra je prostě rodina a závěrečná party na otevřeném parketu místního hotelu vždy stojí za to, stejně jako Halloween party den nebo dva po závodě!