Evo, po šesti letech jste se postavila na start ironmana. Proč a proč ve Vichy?

„Pro plný ironmanský závod se rozhodla celá rodina loni na podzim. Protože si nemohu dovolit zmizet od rodiny a práce na pár týdnů na trénink na jaře do tepla, padla volba závodu na konec léta tak, abych měla možnost se na celé léto připravit v Čechách. Koupenou profi licenci IM pro tento rok nemám, proto zbyla volba na závod série Challenge. Naplánovali jsme dva závody ve Francii, mezi kterými nás čeká dovolená u moře. Na konci příštího týdne pojedu závod na olympijských distancích v Gerardmere a pak za dva týdny mistrovství světa v dlouhém triatlonu pod hlavičkou ITU v Číně. Tam mě čekají soupeřky typu Hewittová či Bennettová. To bude teprve fofr.“

Takže jste se cíleně připravovala na tento závod?

„Celou sezonu jsem se připravovala vždy na závod, který mě čekal. Ale skladba závodů byla zvolena tak, aby směřovala k IM. Ze začátku srpna po dvou druhých místech na bezhákovém olympijském triatlonu ve Schliersee a polovičním ironmanovi v Littschau jsem měla tři týdny volno na trénink na závod ve Vichy.“

Jak se v těch třech týdnech změnil váš trénink?

„Přibyly objemy, ale snažila jsem se zachovat i rychlost. Dva týdny pro mě těžkého tréninku vyústilo v celkem velkou únavu. Týden před závodem už jsem jen odpočívala v nízkých intenzitách i pidi objemech.“

Jak jste si před závodem ve Vichy věřila a jaké jste měla ambice?

„Letos jsem si na všech závodech polovičního ironmana vytvořila osobák a zároveň věděla, že celý ironman je úplně o něčem jiném. Z těch šesti let ironmanské pauzy jsem kvůli těhotenstvím dva roky skutečně nic nedělala, proto jsem vůbec netušila, zda a jak to zvládnu. Kvůli několika chronickým zraněním jsem také nevěděla, zda tu zátěž moje tělo vůbec ustojí. Ráno za tmy jsem si říkala, že bude fajn, když závod ve zdraví dokončím. Mamka mi kladla na srdce, že než abych se zničila, mám to zabalit.“

Jenže vy jste bojovnice. Nezabalila jste to a doběhla třetí. Jak se pro vás závod vyvíjel?

„Špatná volba barvy plaveckých brýlí znamenala, že jsem celé plavání absolvovala skoro za tmy, ač už bylo dávno celkem dobře vidět. Po startu strkanice a než jsem se propracovala, byl odskočen první muž a za ním dvojice. Vydala jsem se je stíhat, ale s těmi brýlemi to byl spíš plavecký orienťák a já byla ráda, že jsem se otočila kolem správných bójek. Na konci prvního okruhu jsem po výlezu zjistila, že táhnu dalších asi šest chlapů, tak jsem vložila tři prsové záběry a zařadila se do vláčku za prvního z nich. To bylo celkem pohodové tempo, po obrátce druhého okruhu se vystřídal lídr naší skupiny a trochu se zrychlilo. Posledních 500 metrů už toho bylo až dost. Na kolo jsem nasedala jako první a prvních 70 kilometrů jsem jela osamocena. Pak mě dojela asi sedmičlenná skupina, kde jsem se zapracovala a dalších 90 km uteklo velice příjemně. Posledních dvacet kilometrů už jsme jeli zase každý sám a já začala cítit únavu. Po sesednutí z kola, kdy jsem byla první s navýšeným náskokem, mě strašně bolela záda a píchalo na obou stranách břicho. První bok přestal píchat na 10.km, druhý po 17 kilometrech. Proto jsem ze začátku musela běžet opatrně. Pak, když už to šlo, mi začínalo docházet. Na cca patnáctém mě předběhla Maďarka Zelinková, na cca 25.km Italka Doganová. Od třicátého to začalo být už velké trápení. Co krok, to bolest a náběh do křeče. Křeče i do tricepsů na rukou, neboť v tréninku jsem moc dlouhé klusy nezvládala. Přidalo se motání hlavy a prostě jsem si poslední hodinu opravdu „vychutnala“ a protrpěla.“

Mluvíte o píchání v boku, křečích…. Dá se říct, že jste překonala několik krizí?

„Ve všech disciplínách ke konci bylo vidět, že v tréninku ještě něco chybí. V plavání a na kole méně, na běhu hodně moc. Kolo jsem i tak zajela těsně pod pět hodin, což je můj nejlepší výkon. V plavání bych nesměla být v tréninku tak líná, ale po letech strávených mezi kachlíky bazénů k němu mám lehký odpor.“

Co prostředí, fanoušci a organizace závodu ve Vichy? Byla jste v tomto směru spokojená?

„Prostředí krásné, počasí nám vyšlo, dopoledne zataženo, po poledni polojasno. Trať běhu z poloviny ve stínu. Fanoušci v okolí startu a podél běžeckého okruhu všude, na kole ve vesničkách fandili místní a pořadatelé, organizace na TOP úrovni. Jediné, co mi dost vadilo, byl povrch silnic. Většinou hodně hrubý a rozbitý. Měla jsem strach o defekt galusek, nebo prasknutí drátu. Bombičku jsem strčila hned z kola do dresu, protože mi třískala do rámu a to se nedalo poslouchat, jako kdyby jel tank.“

Z vašich předchozích odpovědí je zřejmé, že jste ve Francii byla s rodinou. Kdo vám dělal support?

„Ano, byla. Jako v 99% všech mých závodů tu jsme všichni. Manžel sledoval cyklistiku na hotelu a od startu plavání jsme se pak viděli až na pátém kilometru běhu. Byla to domluva. Důležitější bylo, aby si děti celý den užily.“

Co s vámi bude dál, zůstanete u ironmanských distancí, nebo vás spíše budeme ještě vídat v olympijském triatlonu a na půlce?

„Myslím, že kombinace závodů všech vzdáleností je pro mě tou nejlepší variantou. Ale samozřejmě záleží i na přání rodiny, která je pro mě stejně jako lidé z mého okolí ohromně důležitá. Hrozně ráda bych celé rodině poděkovala za pomoc s hlídáním dětí především při trénincích. Firmám Emme a Cyklo – Atom za podporu a všem sparingům z cyklo i běžeckých tréninků. Velký dík patří také mému hlavnímu zaměstnavateli, společnosti Emerson. Bez volné pracovní doby a práce z domova bych nikdy nemohla vše zorganizovat a stihnout.“