Moraviaman asi netřeba moc představovat. S jeho dvacetiletou historií je stálicí ironmanských tratí v České republice. Právě letos se jednalo o jubilejní 20. ročník. S výjimkou jednoho roku (2020 – Covdid-19 restrikce) se konal každý rok.

Při psaní článku jsem nakouknul do historie výsledků a od roku 2013 jsem nechyběl na žádném ročníku. Letos to byl tedy můj devátý Moraviaman, resp. osmý dokončený. Tuším, že v roce 2019 jsem ze závodu odstoupil kvůli problémům s achilovkami. Což by měla být pětina všech mých dokončených závodů na tratích železného muže. Na Moraviamanovi jsem tedy strávil celkem dost závodních hodin a zajel si zde i pár výsledků, kterých si cením (2. a 3. místo v celkovém pořadí). Proto i letošní ročník jsem si nemohl nechat ujít.

Příprava probíhala poměrně slušně, i když jsem stále lehce pod standardním týdenním průměrem tréninkových hodin, ale stavba se nám trošku opozdila, a tak zatím hodiny dávám i jinam. Finiš stavby a finiš mé ženy s těhotenstvím by se měly protnout v téměř stejném bodě cca za 10 dní, a tak vrchol sezony (té obyčejné životní) se nezadržitelně blíží. A protože Jonášek bude po tátovi, který chodí vždy na čas, ale ne zbytečně brzy, tak jsme mohli vyrazit v plné sestavě 4+1 s karavanem přímo do Otrokovic na Štěrkáč.

Vše jsme domluvili s Jirkou Daňkem (moc díky), a měli tak možnost stát přímo v areálu otrokovického Šterkáče 100 m od startu a asi 2 m od běžecké tratě. Nově zrekonstruovaný areál (plážičky a mola samotného koupaliště, dětské hřiště, hřiště na streetball, pinpogové stoly) se opravdu povedl a v neděli se nám ani nechtělo domů.

Ale teď už k samotnému závodu. Start byl naplánovaný na 7:00, s tím že po měření teploty vody v 6:00 bylo povoleno plavání v neoprenech. Ihned po startu se mi podařilo dostat se do popředí, první skupinku čtyř závodníků jsem si nechal uplavat a dva odpadlíky (Karol Džalaj a Petr Cívela) se mi podařilo doplavat na konci prvního okruhu, s nimi jsem pak dokončil celou plaveckou část.

Na cyklistiku tedy vyrážím na 3.-5. průběžné pozici spolu s Karolem a Petrem. Polovinu prvního cyklistického okruhu jsem se s kluky držel, ale jejich tempo bylo příliš vysoké, proto jsem jel osamocen až do 90.km, kde mě dojela skupinka Petra Vabrouška spolu s Honzou Oppolzerem a Michalem Holubem. S nimi jsem odjel jeden celý okruh, ale to už nastupovaly křeče a po 70 km ujetých na necelý jeden bidon vody (chytil jsem dvakrát poloprázdný bidon) jsem začal trošku “vařit” a celkově vadnout. V podobném duchu jsem dorazil do konce cyklistiky. Zajel jsem téměř o 15 min horší čas, než jsem plánoval, a nesčetněkrát jsem to chtěl zabalit.

Do běžecké části jsem tedy vbíhal s velkou nejistotou, co se bude dít a jestli se vůbec rozběhnu. Z počátku běhu jsem se tedy snažil doplnit tekutiny a energii, kterou jsem nezvládnul doplnit na kole, s nadějí, že se tělo aspoň trošku spraví. Každou občerstvovačku tedy procházím a využívám téměř všeho, co nabízí.

Na cca 20.km se tělo lehce vzpamatuje a začíná se mi běžet dobře. To trvá asi do 30.km, kde opět nastupují nepříjemné křeče. Sleduji dění závodu na všech příčkách před sebou. Jeden ze dvou polských závodníků koncem cyklistiky vzdal a na čele se tedy usadil dvojnásobný mistr Polska na dlouhých tratích. Na druhém místě vystřídal Karola Džalaje Petr Cívela (Karol zabalil v půlce druhého běžeckého okruhu – zdravotní problém). Jako vždy skvěle běžící Honza Oppolzer sbíhá druhého Petra Cívelu (což se mu během předposledního okruhu podaří, a řadí se tak na druhé místo za polského závodníka). Na čtvrtém/pátém místě běží Petr Vabroušek spolu s Michalem Holubem a šesté místo skvěle drží Tomáš Racek. Marně čekám na zaváhání někoho přede mnou, což se neděje, a po obrátce na 35.km je mi jasné, že pořadí se už měnit nebude a na mě zbude celkové 7. místo.

Do cíle tedy už nechvátám, prohodím pár slov se závodníky, kterým jsem nebyl v průběhu závodu schopný odpovědět ani na pozdrav a dobíhám do cíle spolu s Madlenkou za 9:14. Závod jako takový jsem nevyhrál, umístění jsem chtěl určitě lepší, ale ten pocit, když na tři dny vyjedete s celou rodinou na krásné místo, můžete koukat na šťastné děti na hřišti a u vody…

Celý závod mám úžasný support od manželky, která má 10 dní do porodu, i od našich, kteří si udělají výlet na motorce za vnučkami a povzbudit mě při závodu. Asi určitě bych neměnil za nic na světě!

Velký dík patří také organizátorům (Jirka a Silva), všem dobrovolníkům vč. Tomáše Slavaty a dětí, kteří zajišťují v hlavním závodě svoji občerstvovačku za krásný závod, na který se člověk vždy moc rád vrací.

Tento článek vznikl za podpory eshopu Jilek-coffe, který vytvořil jedinečné druhy čerstvě pražené kávy pro milovníky běhu, cyklistiky, triatlonu a hor.