Plánuji vždy ve dvou fázích: v první, která probíhá v podstatě po celý rok, si orientačně vybírám nějaké zajímavé závody, na které nahodile narazím a zaujmou mě. Poté je mám po zbytek roku v hlavě a snažím se je skládat tak, aby měly smysl z hlediska mých zájmů a zájmů rodiny. Tím myslím to, abych absolvoval závody, které jsou smysluplné pro moji spolupráci s partnery a sponzory, a pak závody, které jsou zajímavé atmosférou a prostředím pro moji rodinu. Ve druhé fázi, většinou těsně ke konci roku, začínám psát kalendář konkrétních závodů v určitých prioritách – většinou standardně A, B, C závody – v podstatě každý víkend něco. Dle potřeby to pak v průběhu sezony upravuji s tím, že závody priority A a B se snažím jet vždy, C závody pouze když je příležitost.

Celé plánování vychází z mého přístupu k triatlonu jako takovému. Po celou dobu jej beru jako součást něčeho, co mi umožňuje žít tak, jak chci a užívat si to. Z podstaty jsem spíše praktik a pragmatik. Sebekriticky mohu říct, že nejsem velký snílek ani velký srdcař. Na prvním místě je pro mě (a vždy bude) rodina. Nejsem stoprocentní profesionál, a proto tak nemohu přemýšlet ani žít, zároveň mám ale určitou zodpovědnost vůči partnerům a sponzorům, kteří za mnou stojí několik let. Proto vždy přistupuji k tréninku, závodům – a dalo by se říct i životnímu stylu – zodpovědně a plním vše tak, abych si mohl říct ano, udělal jsem vše, co bylo možné a udělal jsem to nejlépe, jak umím.

Triatlon a všechny vytrvalostní sporty jsou krásné v tom, že jsou spravedlivé. Pro někoho je to příjemný a pro někoho zase nepříjemný střet s realitou. Takže pokud trénuji zodpovědně, správně, v dostatečném množství a kvalitě, mohu čekat dobré výkony. Nepředvádím dobré výkony? Je to pouze a jen můj problém. Já sám jsem zodpovědný za to, jak se připravím, jaký budu mít materiál, jaký si vyberu závod, kdy tam pojedu a jak se obléknu.

A zde člověk, nebo aspoň já, naráží na zásadní problém – v ideálním případě bych si přál trénovat 30 hodin týdně, mít čas na regeneraci, jezdit na soustředění a neřešit nic jiného. Osobně balancuji na tenké hranici normálního života táty, manžela a sportovce. Pokud se překlopím na nějaký čas na jednu stranu, začne trpět druhá strana. Vím, že bych mohl trénovat více, zcela jistě bych měl větší výkonnost, lepší výsledky, ale na druhou stranu bych si za pár let asi říkal, kam se poděly moje děti a jak to, že mám více zážitků se svými sparingy nebo soupeři než se svou rodinou.

Takže momentálně mi dovolují mé dobré vztahy se sponzory a partnery a též má práce (2× týdně dopoledne učitel, 2× e-shop, trenérství) trénovat cca 20 hodin týdně, občas i 25 hodin, abych byl schopný mít volný čas jako někdo, kdo chodí normálně do práce. Letos jsme stavěli domeček, takže nějaký ten čas k tréninku mi sebralo i to. Navíc jsem schopný si svůj čas (až na dvě dopoledne) řídit sám. Čistě pragmaticky mi zatím tento způsob vyhovuje jak ekonomicky, tak časově.

Tím, že rád závodím (v ideálním případě každý víkend), se má sezona skládá z velkého množství závodů. To je i jeden z důvodů, proč pro mě není IM Hawaii úplně snovým závodem. Zatím na to mám pohled takový, že by mě to stálo balík peněz. Momentálně (máme dvě malé děti) tam nemohu vzít rodinu a zázračný výsledek tam neudělám.

Čím dál více mě baví extrémní triatlony. Opět je to i z praktického hlediska – vybírám si závody, až na výjimky, ze kterých mohu nějak profitovat. Ať už je to výsledek, prize money, zpětná vazba pro sponzory. Sedí mi jak charakterem, tak atmosférou. Navíc mám velmi blízko do hor, a mám tak ideální tréninkové podmínky. Takto začne i má následující sezona, resp. měla by, uvidíme, co Covid…

Poslední lednový víkend bych měl závodit na Isramanovi. Nabízí se perfektní možnost cesty – z letiště Bratislava, kam to mám dvě a půl hodiny autem, jsou to cca čtyři hodiny letu a následně 30 minut shuttle busem přímo do hotelu. Rád bych sem letěl i s rodinkou, ať se taky trosku ohřejí. Izrael je opravdu krásná a bezpečná země!

Tři týdny poté na Triathlon North Africa. To je závod, na kterém jsem byl při jeho premiéře v samotné saharské poušti – plavání ve studené oáze, jízda na kole pod nejvýše položenou dunou na světě a podél trati volně chodící velbloudi. Velmi pestrý běh na několika površích včetně saharského písku, to jsou unikátní věci, které jen tak nezažijete.

Když to vše dobře půjde, tak by mohla vyjít i půlka v Dubaji pod hlavičkou Ironmana, začátkem března. Někdy v půlce března bych rád vymyslel opět nějakou benefiční akci, protože loňský Everesting se povedl nad očekávání, podařilo se vybrat přes 330 tisíc korun. Opět by to bylo v horách a na skialpech. Poté to bude již něco v ČR – klasicky bych chtěl jet z dlouhých triatlonů Moraviamana a Slovakmana – to jsou československé klasiky, které není třeba moc popisovat, jsou dostupné pro většinu závodníků z Česka a Slovenska. Rád se zde vidím se všemi triatlonovými přáteli a užívám si atmosféru domácích závodů.

Novinkou mezi dlouhými závody v Česku je Triatlon Most, který se jede na plně uzavřených tratích. Jak ta cyklistická, která je velmi rychlá a opravdu bezpečná, tak běh kolem jezera na rovné cyklostezce s pěknou diváckou kulisou. Organizátorsky je závod na velmi vysoké úrovni!

Rád bych závodil také na Wintermanovi a nově bych se chtěl začít více věnovat závodům ze série XTRI, které se většinou odehrávají v krásném prostředí hor, což mám velmi rád. Pokud bude kolize s Českým pohárem v dlouhém triatlonu, asi bych volil XTRI s cílem získat slot na Norsemana, ikonu extrémních triatlonů.

Pokud bych měl napsat svoji dream sezonu, tak to bude asi každá další. Opravdu jsem rád a jsem vděčný za to, jak to nyní mám a že si mohu v podstatě celou sezonu řídit sám podle sebe.

Tento článek vznikl za podpory eshopu Jilek-coffe, který vytvořil jedinečné druhy čerstvě pražené kávy pro milovníky běhu, cyklistiky, triatlonu a hor.