>> LuciaZ, 11. 04. 2011 14:01:23

Je pravda, že aspoň k tomu úsměvu se většinou odhodlám a bývá oplácen tak z 50% procent (pokud druhý nekouká zarytě před sebe). Když jsem jezdila na kole, tak mě začli ostatní kolisti zdravit, když jsem začla nosit dres. 

Vycvičen z kola prostě zdravím koho vidím, ať už na kole nebo v botech :) A nějak neřeším jestli odzdraví zpět nebo ne – samozřejmě to potěší, ale to že na tuhle maličkost kašlou ostatní neznamá že budu taky. Ostatně to pokývnutí a mávnutí prsty zas tolik nestojí.

Nerozlišuju ani dres/vybavení nebo rychlost, spíš zápal. Pamatuju si jaká bomba to byla když jsem s kolem v 16 začínal a zdravili mě ti „profíci“ :D To se pak člověk hned cítí být už součástí komunity a myslím že pro začátečníka je to zdaleka největší nakopávka.

>> rudo, 10. 04. 2011 22:37:41

Ale no tak rudo Nakupovat chodi VSICHNI lidi. To je jako kdybys ironizoval, ze te nikdo nepozdravi na toaletach. Myslim tim panskych, samozrejme. Na damskych by te mozna nekdo pozdravil (nebo utekl).

Ja obcas potkavam nektere bezce i nekolikrat, tady u prehrady se totiz dobre behaji intervaly a tempove behy, protoze je to rovne. Po prvnim pozdraveni pak na sebe alespon vzdycky kyvneme nebo se usmejeme, kdyz se potkame znovu. A jednou me takhle pobavil bezec v mem veku, kdyz pri tretim potkani se pravil, ze kdyby to vedel, tak jsme se mohli domluvit a bezet spolu.

Jenny: Mne to taky zezacatku prislo prekvapujici a stydela jsem se, ale od te doby, co me (coby pulce) pozdravila jedna tvrde trenujici borka, odhadem o 20 let starsi nez ja (a asi 20× rychlejsi:-)), tak uz jsem to neresila.

Já teda musím říct, že moc nezdravím…jednak většinou neodhadnu, jestli by to protiběžce neurazilo, přeci jenom vypadám docela mladě, druhá věc je, že v Praze bych se uzdravil…každopádně vždycky aspoň koukám do očí, abych mohl případný pozdrav opětovat. Doma je to jiné, ta mtěch pár běžců většinou znám, tak zdravím a naopak mě dokonce zdraví i cyklisti (většinou teda závoďáci). Ale na kole mám nevím proč zvyk zdravit vždy, ale pouze lidi v dresu a s přilbou Zkušenost dnes z rána, potkal jsem přes deset běžců a běžkyň, pozdravil jeden Ale je fakt že já se kochal letadly a Vltavou 

Holky nepotkávám, takže nevím jestli zdraví… jinak já, protože sem malý pán v běhu a taky hodně mladá, tak zdravím první ale většinou je to tak – když proti někdo běží, tak na něj koukám – když se podívá, tak pozdravím a usměju se, když čumí před sebe, tak si pomyslím, at si trhne… 

Tak já nevím. Snad při každém výběhu potkám nějakého běžce, ale většinou mě nepozdraví. A naopak spíš mám pocit, že mě chlapi zdraví míň než ženské, i když ty potkávám míň, na druhou stranu většinou pozdraví. Je to určitě fajn, tak se zdravit snažím, i když se plazím do kopce, tak aspoň kývu hlavou:-).

Ja zdravím vždy, keď sa podarí naviazať očný kontakt (a to som silný introvert ) ale odzdraví tak 50%, hlavne chlapi. Ženské pokolenie sa zväčša tvári prekvapene.. Pri ďalšom stretnutí už je to lepšie.

>> Monny, 11. 04. 2011 09:31:56

Ten pocit znám. Před pár dny jsem potkal při výběhu profesora Pirka, známého to kardiochirurga i z televizních obrazovek a musím říct, že to „ahoj“ jsem ze sebe opravdu nedostal, to prostě nešlo, nesedělo to i když asi mi zde každý běžec řekne, že při běhu jsme si všichni rovni. S tykáním o dost starším lidem mám problém i v běžném životě.

Takže jsem zamával a s úsměvem pokynul, potkal jsem ho za ten běh dokonce 3× =)

>> kaši, 11. 04. 2011 19:09:27

pana profesora jsem rovněž potkal loni v zimě při běhu u Labe a zdravil mě sám daleko dopředu. Tak jsem setrvačností odpověděl také ahoj a přišlo mi to přirozené.

Dneska malý test-běh bez sluchátek, snažila jsem se držet tempo,abych nevypadala jako úplný hlemýžď, čekala jsem aspoň pohled,ale ani za ten jsem jim nestála. Jsou dvě varianty- buď budu dále čekat,zda se potkám s těmi co potkává Chameleon, nebo si dodám odvahu a budu halekat na každého jako první.

Běžce bohužel potkávám párkrát do roka, proto si tu příležitost pozdravit ho nenechám ujít Jen je problém, že z 90ti% to byli o dost starší pánové, tak ze mě vypadlo jen „dobrý den.“ Ale třeba se otrkám Spíš mám problém s turisty a jinými „návštěvníky lesa“ – většinou na mě koukají jako kdybych spadla z Marsu nebo Venuše. Ale budiž jim odpuštěno, nevědí o co přichází 

>> LemonaidLucy, 11. 04. 2011 16:44:41

ved prave to som mal na mysli : nik nezdravi na nakupoch, lebo ist do obchodu nie je nic zvlastne, specialne, clovek nakupujuci netvori ziadnu specialnu vyvolenu nadradenu skupinu, necitime ziadnu zvlastnu spolupatricnost ani vyselktovanost. S behom je to ine, mnoho bezcov si mysli ze beh ich robi nieco extra vyselktvovana sekta a ako kazdy nadradeny, selektivny, tajny spolok, jeho clenovia sa medzi sebou zdravia, casto tajnym pozdravom

Problem je ze vela ludi si ide zabehat a neciti prislusnost j vyselktovanej kaste, necitia sa bezcom odlisnym od nebezca, proste su ludia co si idu obcas aj zabehat a ani ich nenapadne zu su tym odlisni a mali by respektovat zdravenie medzi clenmi bezeckej sekty. Pokial bezim a ocakavam bezecke zdravenie a pokial som sklamany z toho ze mnoho tiez beziacich nezdravi bezcom a ani ma neodzradavi, tak by som sa mal zamysliet nad sebou ze preco to zdravenie ocakavam. V Indii delia kasty inac, my sa delime na bezcov, chodcov, cyklistov a podradeny zvysok populacie.

>> beauty, 11. 04. 2011 20:25:29

A co se prostě jen i se sluchátkama usmát? Dneska jsem se křenila i na cyklisty a úsměvem mi odpověděl každý. To myslím bohatě stačí. Na slovní komunikaci se beztak většinou nezmůžu 

>> GriseLouve, 11. 04. 2011 21:42:09

najlahsie to ma zrejme Sarah Barnett, australska ultrabezkyna, ktora sa usmieva pocas celeho behu, 6dni a noci, 10 dni a noci, teraz napriklad v Grecku pocas celych 1000 km a usmieva sa aj v bezeckych prestavkach. Pre nu je laskavy usmev sucast jej nabozenstva – zivotnej filozofie,

takze nemusi mysleit na to ze musi preorganizvat svoju tvar ak sa blizi dalsi bezec,
akurat ze sa usmieva aj na nebezcov, ale bezci co ju poznaju neziarlia a necitia sa podvedeni ci ukrateni

Podobně jako většina se snažím navázat oční kontakt a pozdravím ahoj a pokynutím ruky. A opětování pozdravu ahoj beru jako samozřejmé od vrstevníka i mladé dívčiny ve věku mojí dcery. A již vůbec neřeším zda jde o zkušeného, či začínajícího běžce. V tu chvíli jsme oba součástí stejné skupiny lidí a tak mi to ahoj přijde zcela přirozené. 

>> rudo, 11. 04. 2011 21:55:32

Těším se na dobu, až pro mě při běhu bude úsměv stejně přirozený .. zatím ho občas vystřídá lehce křečovité podmračení. Ale to se časem podá.

Doufám.

// Ona má velmi velmi milý úsměv.

>> rudo, 11. 04. 2011 21:41:39

Vidis, ja to diky te tve posledni vete ‚Som z toho taky zmateny, uz nakupovat nechodim.‘ pochopila uplne jinak.

>> kaši, 11. 04. 2011 19:09:27

Pana Pirka jsem viděla a „vyblejskla“ jsem si ho v Praze na půlmaratonu, nutno říct že můj mladý přítel byl celkem zklamán z toho, že jeho fotka, jak probíhá stejným místem do cíle, byla až za mnoha dalšími fotkami a tedy za mnoha běžci… Takže ještě s tímto vědomím, bych dala určitě „dobrý den“ kdybych ho potkala 

Ale myslím, že usměvem a mávnutím ruky se člověk až tolik neunaví a udělá radost… A minimálně malé děti, když kolem nich běžím po ulici, většinou mávnou zpátky, jo a taky psi mě zdraví i když já je ne, takže aspoň někdo zdraví jako první 

Ahoj, já zdravím aniž bych čekala odpověď. Prostě to tak je, běžec – běžce, mladší staršího, starší mladšího, žena muž … běžím, pozdravím a neřeším, ne??? Ať už běh nebo jakýkoli jiný sport boří hranice věku. Spojuje nás právě ten běh, tak proč se pozastavovat nad tím, jestli mě ve finále někdo pozdraví nebo ne. 

Včera jsem pozdravil běžící paní „Ahoooooj“ a odpověděla mi „Dobrý den“ 

zdravím krátkým, úderným „zdar“ pokud mi dech dovolí nebo aspoň mávnu rukou. Odezvu nečekám a o to víc potěší, pokud je. V začátcích pro mě bylo motivující, že je tu komunita, která se podporuje a respektuje, tak snad moje mávnutí bude někoho motivovat stejně.

ja už v podstate na dialku viem kto sa pozdraví a kto nie, ono to je možno aj o tom, že maju strach s nejakych uchylov a pod (ono ked ma vidia v elastakoch, tak sa im ani nedivím .))

najviac mi dáva sílu, ked miniam postaršieho pána a ten zdvihne ruku a hodí očkom, potom mam dost času premýšlat, kde budem v jeho veku..

s tým zdravením to je u nás celkovo velmi smutne, žil som nejaku dobu v anglicku a tam stačí, že sa miniete s hocikým v parku, na lesnej ceste, u rybníka a pod a každý aspon prehodí Hi, hoci je to drobnost, je to velmi príjemne

Já zdravím každého,kdo proti běží,Zvednu ruku a řeknu ahoj.Sem tam to někdo opětuje a i když ne ,tak to neberu osobně.Však já je to časem naučím.Běhám v Praze,sady vedle Jižního města ,Hostivařské přehrady atd a tatáž místa využívají když je hezky mladé maminky s kočárky.Hezký den,nikde nikdo ,jenom propocená postava a ještě divně dýchá:- )))/I z dálky vidím,jak jim bělají klouby na rukách,když se k nim blížím,jak pevně svírají madla kočárku:- )))A když je minu,zase cítím,i když se neohlížím,jak to z nich spadlo.No,ale už mě zná pár psů ,co je sem chodí majitelé pravidelně venčit a minimálně ti už vrtí zdálky ocáskem;-)

No je fakt, že v Kunraťáku se letos nějak zdraví míň než loni. Ale beru to tak, že to znamená, že se nám zvyšuje běžecká základna. A ono když ty nováčky desetkrát pozdravíme první, oni už napojedenácté odpovědí.

I mně neodpovídají hlavně holky, ale to může být i tím, že si nejsou jisté, jak si neverbální pozdrav vyložit (běhám s mp3 přehrávačem, takže jen mávám a usmívám se). Naopak sám mívám vnitřní problém, když zdravím při předbíhání pomalejších běžců/běžkyň, aby to nebrali jako nějakou formu posměchu.

Zrovna dneska jsem o tom přemýšlala, když jsem pobíhala po Hvězdě a Střešovicích, že při běhu se lidi moc nezdraví, ale když jedu na kole, tam se zdravíme skoro všichni. Asi vypadám líp na kole než při běhu…:))

Dnes jsem jel z nákupu autem a potkal jsem běžce,běžel od naší vesnice.Ikdyž jsem seděl za volantem pozdravil jsem ho a on pozdrav opětoval.Udělalo mi to moc velkou radost.Řekl bych, že to záleží na slušnosti mezy lidmi.

Ještě k tomu „pulci vs. profíci“… PIM 2010, cca 35. km, doběhl jsem pána tak +/- 65 let, možná i víc. Já ve stavu maratonského transu, někde za hranicí bolesti, místo nohou ne dva menhiry, ale rovnou celé Stonehenge, se dvěma přáními – aby ta poškozená šlacha, co jsem s ní už šest týdnů laboroval, vydržela až do cíle a aby těch zatracepených 3:30 konečně padlo. On takový ten klasický věchýtek, co máte pocit, že ho musí odfouknout nejbližší poryv větru, samá vráska, tričko starosvětského střihu, na hlavě čepičku.

Na 35. km už člověk ztrácí vyšší duševní funkce a já v tu chvíli prostě měl chuť si popovídat. Tak jsem se zeptal: „Tak co, jak to jde?“ Odpověď: „Ale jó, dobrý.“ Lidi, to si nedovedete představit, jaká vlna respektu mě v tu chvíli zalila! Já se tam motám s vyplazeným jazykem, riskuju přetržení šlachy kvůli jednomu numeru v kolonce osobní rekord, a tenhle človíček v oproti mně skoro dvojnásobném věku si to tam vyklusává ve stejném čase na „ale jó, dobrý“!

Ale pointa je jinde. Mně už to v tu chvíli fakt moc nemyslelo, tak jsem se zmohl jen na „Tak to máte dobrý, protože já jsem úplně grogy.“ A víte vy, co ten senior na to? „Ale no tak, přece si nebudeme vykat!“

Pár kilometrů před cílem maratonu už každý mozek funguje svým vlastním způsobem, tak nevím, nakolik je ten zážitek přenosný. Ale ta věta je jedním z důvodů, proč těch 3:30 tehdy nakonec padlo. A já od té doby zdravím každého běžce, protože věřím, že mu to udělá radost.

>> Strýček Wottie, 19. 05. 2011 22:58:52 Naopak sám mívám vnitřní problém, když zdravím při předbíhání pomalejších běžců/běžkyň, aby to nebrali jako nějakou formu posměchu.

Tak to jsi ty, kdo nezdravi, kdyz predbiha?

Ja nekoho predbiham malokdy, ale zdravim. Mam ale podobne pocity. A je fakt, ze kdyz nekdo predbiha me, tak v 90% nepozdravi.

Tvuj zazitek z maratonu je krasny. Letos jsem byla jeste jako divak, nekolik takovych ‚vechytku‘ jsem videla a uplne me ohromilo, jak si to tam stradovali jako by se nic nedelo.

>> LemonaidLucy, 20. 05. 2011 07:19:30 Tak to jsi ty, kdo nezdravi, kdyz predbiha?

Ne-e, zdravím vždycky, jen při tom předbíhání z toho mám smíšené pocity.

>> Letos jsem byla jeste jako divak

Z čehož jako bych tušil záměr pro příští rok. Nechci tady dělat lacinou propagandu, ale Zátopkovo „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů – jestli chcete něco zažít, běžte maraton“ dokonale sedí. Příběhů jako ten s tím pohádkovým dědečkem už jsem nasbíral spousty, a to mám zatím za sebou maratony jen čtyři. A to divákování chválím – hlavně ve druhé půlce závodu jsou každé fandící ruce a hlasivky obrovská pomoc.

Zajímavé je to zažít i z druhé strany. Byl jsem takhle loni fandit na maratonu v Kladně, protože tam běželo asi pět známých. Běhá se tam na pětikilometrovém okruhu, takže člověk běžce vidí celkem osmkrát. Tím, že sám běhám, tak mi to nedalo, stoupnul jsem si na místo, kde nikdo jiný nefandil, a povzbuzoval jsem úplně každého. Když jsem se pak na konci závodu vydal k cílovému prostoru přátelům pogratulovat, přišlo za mnou postupně asi deset lidí, že si mě pamatují z trati a že děkují za podporu. Ale opravdu mě dorazil další z klanu pohádkových dědečků, který přišel se slovy: „Vy jste mi dneska zlepšil čas tak o pět minut. Děkuju.“ Když závodím, taky povzbuzujícím fanouškům ukazuju palec nahoru nebo jim zatleskám, ale nikdy by mě nenapadlo, jak moc takováhle zpětná vazba zahřeje.

Dneska v Cholupicích u chráněné bažantnice potkávám dvě běžkyně, které na můj pozdrav „ahoj“ ale nereagují. Zato když zde potkám městské strážníky nebo majitelé psů (zde samozřejmě zdravím způsobně „dobrý den“), tak oni mně na pozdrav odpoví vždycky. Občas mě dokonce zdraví jako první. Hold ty šediny dělají divy …