Ono sváteční plánování samozřejmě nezahrnovalo jen určení závodů, ale také objemu tréninku, který by mi měl pomoci zase o něco posunout limity… Když to zkrátím, tohle se úplně nepovedlo. Pracovní a jiné vytížení mi sice umožnilo vidět kus světa, ale u cukroví naplánované tréninkové objemy se nekonaly. Přesto 28. června s kamarádem Staněm, který si letos naopak své limity výrazně posouvá, v Praze nakládáme auto a vyrážíme přes Mnichov směr Walchsee v severovýchodním Tyrolsku, kam dorážíme krátce před setměním.

Už západ slunce nad alpskými vrcholky za těch pět hodin cesty stojí, člověk na chvíli zapomene i na tu těžkou trať a pekelné povětrnostní podmínky, které jej v neděli budou čekat. Když se pak druhý den seznamujeme se scenériemi v okolí Walchsee, nadšení dále roste. Prostě, je to opravdu krásný kout Evropy. V okolí průzračně čistého jezera se tyčí vrcholky dosahující nadmořské výšky přes 1500 metrů a ve svých zákoutích stále ukrývají zbytky sněhu. Voda v jezeře přesto dosahuje 25 stupňů, a tak víme, že se v neděli bude plavat bez neoprenu.

To ale bude ten menší problém. Meteorologové hlásí na neděli teplotu vzduchu až 36 stupňů. O tom se hodně mluví také na sobotní tiskovce. Zibi Slufczik, ředitel celé série Challenge, si dělá legraci, že si konečně vzal počasí na starosti on, a tak po letech závodníky ve Walchsee nečeká mlha a teploty pod dvacítkou.

Ředitelka tyrolského závodu pak vypráví o tom, kolik sprch na cyklistickou a hlavně běžeckou trať nainstalovali. Mimo to také údajně pořadatelé klepali na dveře domů v okolí trati, zda by místní domorodci třeba nechtěli nějakou tu vodu na polévání závodníkům nabídnout. A závodnice Emma Pallant mi radí prostě a jednoduše hodně pít. Trenér Luboš Bílek poté před sobotním brífinkem tuto radu kvantifikuje na jeden až jeden a půl litru na hodinu. A radí se po zbytek dne vyhýbat přímému slunci.

My se Staněm samozřejmě po této radě punkově vyrážíme na kolo roztočit nohy a následně si trochu zaběhat. Večer už musíme předat bicykly do depa a samozřejmě využíváme místní pasta party bez pasty. Těstoviny v Tyrolsku nahrazuje jakási variace buchtiček s krémem. Prostě na kostky nakrájené pečeno-smažené sladké pečivo, k němuž místo vanilkového krému volíte mezi jablečnou a švestkovou polevou chutnající jako tradiční dětské přesnídávky.

V depu a centru závodu je šrumec, počet obyvatel Walchsee se na jeden víkend odhadem tak ztrojnásobil, přesto asi díky místním scenériím vládne stále uvolněná atmosféra. Večer je kolo připraveno, sacharidové zásoby naplněny, rady ohledně pití zpracovány. Už se jen pořádně vyspat a může se jít na věc.

Startuje se v neděli v půl jedenácté, kdy už slunce pěkně praží a první výstřel pouští do vody profíky. My pravověrní amatéři se do závodu formou rolling startu postupně dostáváme po tři čtvrtě na jedenáct. Já volím start až ve druhé polovině startovního pole, přece jen se na své plavecké schopnosti dívám dosti střízlivě. Jednociferný počet naplavaných kilometrů v posledních dvou měsících mě neopravňuje cpát se dopředu, což závod jen potvrzuje.

I při samotném plavání stíháte vnímat místní kulisy. Orientace na trase je v průzračné vodě jednoduchá, a tak si místy i z vody můžu užívat pohledu na okolní kopce. Konečný plavecký čas dal tušit, že toho kochání bylo možná až moc, ale kdo by si v tom horku trochu neprotáhl pobyt v příjemně chladivé vodě, že?

Beru kolo a vyrážím východním směrem do cyklistické části. V tomto se jedná o tradiční střední triatlon, kdy je devadesát kilometrů rozdělených do dvou okruhů. Jediná silnice vedoucí údolím kolem Walchsee je zde zčásti využita v obou směrech. Nejprve se jede na východ, obkrouží se taková smyčka, po návratu do Walchsee se pak jede západní smyčka, o poznání kopcovitější.

Trať naopak není tradiční v tom, že je celou dobu velmi zábavná, celý okruh je krásný, byť poměrně těžký. Z většiny jej pořadatelé namotali po úzkých silničkách bez provozu vedoucích pastvinami, i kvalita asfaltu je až na pár drobných výjimek výborná. Člověk se tak mohl aspoň kochat scenériemi, když už mu to moc nejelo.

Tedy první okruh ještě docela šel, na konci druhého už jsem se však cítil slabě. Nastal tradiční problém – neustálý pocit žízně a možná trochu podceněné jídlo, k tomu více než 1200 výškových metrů, které prostě devadesátikilovému chlapovi chtě nechtě dělají problém. Ještěže měla cyklistika nakonec jen nějakých 85 kilometrů, poslední významné stoupání už se mi opravdu zajídalo.

Jak jsem skončil cyklistickou část, tak jsem začal i tu běžeckou. Tréninkové výpadky a vedro si vybraly svou daň, a prostě to neběželo. Nastal známý souboj, který jistě většina amatérských triatlonistů zažila už mnohokrát – souboj s vlastní leností a myšlenkami na ukončení trápení.

Běžecká část byla ale naštěstí téměř vyložená rovina a pořadatelé opravdu zajistili nespočet míst, kde mohl člověk pomocí sprch a houbiček regulovat svou teplotu. Také prosby vůči domorodcům byly vyslyšeny a obyvatelé obou vesnic, kterými vedla běžecká trať, se zapojili do pomoci závodníkům, nosili vodu, polévali nás hadicí nebo aspoň fandili. Nejhlasitějším fanouškem pak byl moderátor na odlehlém konci okruhu – v jedné ruce mikrofon, v druhé pivo… Prostě si ten závod užil po svém. A tak jsem nakonec dokončil, byť o čase se nemá smysl jakkoli šířit. Kamarád Staňo potvrdil svou výkonnost a porazil mě téměř o hodinu.

Čas důležitý není, zážitky ano! Na závěr je tak třeba říci, že Challenge Kaiserwinkl je opravdu mimořádně pěkným závodem, který lze každému jen doporučit. Neopakovatelná atmosféra tyrolských vesniček dokáže rozptýlit předzávodní stres. Scenérie jako zde na žádném českém závodě nenajdete, přitom je to z Prahy, co by Honza Železný kamenem dohodil.