Challenge Heilbronn byla letos mistrovstvím Německa ve středním triatlonu. Německo je triatlonová velmoc a startovka byla našlapaná. Doufal jsem, že to neovlivní jinak vždy příjemně uvolněnou atmosféru závodů série Challenge. Kromě půlky se jel ještě závod v olympijském triatlonu (1,5–40–10) a doprovodné kratší závody.

Týden před závodem organizátoři hlásí teplotu vody, má jen 14 stupňů! Vzduch má ještě méně. První polovina května není ani v Praze dobrá – je zima a hnusně. To limituje můj cyklistický trénink venku. Začínám taky přemýšlet, jestli se na závod nepřiobléct. Snad alespoň nebude pršet…

Závod je v neděli, takže přesun do Německa v pátek, tak akorát vyzvednout startovní balíček a ubytovat se v nedalekém městečku Besigheim. S manželkou bydlíme asi 20 minut jízdy od Heilbronnu, čistě z ekonomických důvodů. Ubytování o závodním víkendu je vždy dražší než v jiných, méně exponovaných, termínech. Taky preferuju apartmán, kvůli možnosti si před závodem sám uvařit. Překvapuje mě místní krajina. Popravdě jsem moc nevěděl, kam jedu, ale trošku si tu připadám jak v Itálii. Je tu hodně vinic a na každém kroku tu prodávají čerstvé jahody a chřest. Idylické panorama trošku kazí místní uhelná elektrárna. Počasí se ale jako zázrakem udobřuje. Odpoledne je slunečno a teploty atakují dvacítku. To můj „italský“ pocit ještě umocňuje.

V pátek večer proběhne kontrola závodního materiálu, v sobotu si pak projedu autem trasu cyklistiky. Trošku protočit nohy na kole, rozklusat, odevzdat kolo do depa a pak už jen relax. Race briefing vynechávám. Budík je nastaven na drsných 4:30, protože závod začíná netradičně už v 8:30 a depo se zavírá v 7:30. Spánek před závodem nemívám nejlepší, problémem je jak usnutí, tak kvalitní spánek. Když už se to povede, většinou za chvilku musím vstávat.

Ráno si připravím závodní stravu, dám si vydatnou snídani, kafe a jde se na to. Heilbronn má kompaktní a hezké centrum, je tu obrovský parkovací dům kousek od všeho podstatného (registrace, depo, start, cíl). V depu zkontroluju kolo, nechám tu zbytek věcí jak na cyklistiku, tak běh. Pak jdu zpět do auta, kde chvilku čekám, než je čas se trošku rozehřát a obléct z půlky neopren a jít na start.

Profíci startují z vody v 8:20 (muži) a v 8:25 (ženy), my obyčejní smrtelníci pak v 8:30 (rolling start) skokem z mola. Plave se v Neckaru, půlka trasy je proti proudu a půlka po. Překvapující mě vlny. Nejsou velké, ale jsou. Teplota vzduchu je 12 stupňů, voda má 15,7 stupně. Beru dvě čepice kvůli studené vodě, špunty do uší zapomínám, ach jo… Úvodním skokem do vody mi standardně nateče voda do brejliček (něco dělám špatně), a tak něco ztrácím vyléváním vody. Pak už jen plavat, co to jde.

Rolling start eliminuje zbytečné boje o přežití, ale i tak nějaké pošťuchování ve vodě občas proběhne. Pár doušků místní říční vody mě taky nemine. Plave se ale tempo a tělo funguje dobře.

Hned po plavání je potřeba vyběhnout schody a přeběhnout do depa. To není úplně blízko a je hodně dlouhé, taková dlouhá nudle. Hned po výlezu z vodu necítím nárty a chodila. Voda byla evidentně dost studená. Dlouhý běh naboso po betonu taky nic moc. Koberec není ani v depu.

To zvládám bez problémů, ale nejrychlejší určitě není. Na kole pokračuje necitlivost nártů a chodidel, trvá to tak ještě hodinu. Naštěstí mě to neomezuje ve šlapání do pedálů. Má se oteplovat, nohy povolí a já nakonec jedu jen v závodní kombinéze a bez ponožek.

Musím říct, že cyklistika je profilově hodně náročná. Na trati snad není kousek po rovině. Hlavně prvních 50–60 km je pořád nahoru dolů, levá pravá, projíždí se vesničkami, lesy i po úzkých cyklostezkách mezi vinicemi. Pocitově fouká pořád proti. Kopce jsou docela výživné, ve sjezdech si moc neodpočinete a nejhorší je, že se musí často brzdit, protože sjezd většinou končí (dost hloupě) nějakou ostrou odbočkou. Naštěstí je sucho a asfalt je až na výjimky perfektní. Na jedné z těchto výjimek mi vypadává bidon se závodní stravou. To je dost nepříjemné, ale v 60kilometrové rychlosti ho sbírat nehodlám. Mám navíc dva gely, ty už ztratit nesmím. Poslední třetina trasy je už pocitově rychlejší, protože je to po větru a bez větších stoupání.

Jede se „jen“ 84 km, ale celkově se nastoupá asi 1100 výškových metrů. Je to poctivá trať, na které se nedá moc odpočívat. Wattmetr mi po závodě řekl, že jsem jel na svém limitu pro tuto vzdálenost (s ohledem na následující půlmaraton). Pro ty, které zajímají čísla, normalized power jsem měl 3,3 W/kg. Asi nejtěžší cyklistika, kterou jsem na půlce kdy jel.

Depo proběhne bez problémů, ale vím, že nohy na kole už dostaly co proto, tak ho probíhám v poklidu. Uvidíme, co v nich zbylo na následujících 21 km. Běh má tři okruhy, vždy se běží městem a pak podél vody na otočku a pak víceméně stejnou cestou zpět. Psychicky pomáhá, že na trati člověk není vlastně nikdy sám. Vidí závodníky před sebou i v protisměru. Akorát přehled moc nemá, protože někdo běží první kolo, někdo už třetí. Když běžím první kolo já, ti nejlepší z profíků už míří do cíle.

Nohy jdou od začátku dobře, mám vnitřní radost. Je mi jasný, že zadarmo to nebude a bude to ještě bolet, ale vypadá to dobře. Cíl na běh je jasný – běžet to pod hodinu a půl. Rozbíhám tedy tempem lehce nad 4 min/km a uvidíme, se bude dít. Pravidelně se občerstvuju. Na trati mám manželku, která mi v každém kole dá lahvičku s hydrogelem. Na občerstvovačkách pak beru jen vodu. Trochu do sebe a trochu na sebe jako chlazení. Svítí slunce a počasí je vyloženě letní. Ještě že je většina trati ve stínu.

Nohy i kardio drží, ke konci sice trochu vadnu, ale hlava je dnes silná. Cílovou rovinku vítám s nadšením a úlevou. Už bych to dlouho nevydržel. Za páskou si hned lehám. Mám toho plný brejle. Asi trochu vyděsím organizátory, okamžitě zjišťují, jestli je všechno v pohodě. Ujišťuju je, že jo, dávají mi vodu a já ještě chvíli sbírám síly na přesun ke stánkům s jídlem a pitím. Jídlo do mě nejde, zato nealko piva jo!

Běžecky to byl můj nejlepší triatlonový výkon. Vlastně i nejlepší závod v půlce. Plavu za 0:30, kolo za 2:32 a běh za 1:27. S časy dep pak celkově za 4:38. Jsem spokojen hlavně s předvedeným výkonem. Pocitově jsem to šel od začátku do konce na svém výkonnostním limitu. Určitě se dal nějaký čas ušetřit ve vodě, přeběhu do depa a v technických pasážích cyklistiky, ale to už je teď vedlejší.

Stejně jako loni vítězí Sebastian Kienle. Jeho čas je 3:45, masakr! Takže rozdíl mezi top profíkem a nadšeným amatérem je 53 minut… Mezi ženami pak Daniela Bleymehl za 4:18. Za zmínku stojí, že na krásném šestém místě mezi profi ženami finišuje Simona Křivánková (4:39). Gratulace všem, co dokončili. Já se teď musím pár dní dávat dohromady, bolí mě snad úplně všechno. Sportu zdar a triatlonu zvlášť!