Část textu už jsem měla napsaný dříve, ve chvíli, kdy jsem se jako čerstvá vítězka Světového poháru v triatlonu cítila v kondici, ve které jsem během své kariéry ještě nikdy nebyla. Byl to nádherný pocit a jsem si jistá, že opět přijde. Akorát to bude chtít pořádný kus trpělivosti. To bude stačit, protože odhodlání a motivace zůstaly.

Pro ty, kteří nechápou, o čem tady teď píšu, tak úplně ve zkratce: Během nedávného závodu mistrovství Evropy v triatlonu jsem jela ve stíhací skupině na kole. Během prvního průjezdu depem jsme na čelo ztrácely pouhých osm vteřin, v tu dobu však došlo ve vedoucím balíku k hromadnému pádu v nepřehledné zatáčce právě hned za depem. Holky tam ležely na zemi a my jsme do toho vletěly bez žádného velkého varování.

Spadla jsem tvrdě na rameno a přetrhla si dva vazy. V jeden moment se cítíte tak silní jako nikdy a v druhý moment dostanete stopku na nějakou dobu. Píšu na nějakou dobu, protože se snažím časové prognózy úplně vytěsnit z hlavy. Každé tělo se hojí jinak.

Byla jsem operována hned druhý den v jablonecké nemocnici, kde celý chirurgický tým provedl výbornou práci. Teď už je potřeba jen zmiňovaná trpělivost a pozitivní mysl. Život jde dál a vždycky může být i hůř. Takže zpátky k textu, který jsem začala psát předtím.

Účastí na olympiádě v Tokiu jsem si splnila sen. Určitě však nejsem jediný sportovec, který byl průběhem Her poněkud zklamán. Možná to bude vypadat, že odbočuji od rozepsaného tématu, ale mějte se mnou trpělivost. Postupně pochopíte, jak to všechno začalo do sebe zapadat.

Vzpomínám si na společné soustředění se Swiss Triathlonem v Jižní Africe začátkem roku 2020. Poprvé se reprezentační soustředění konalo v tak exotické destinaci, navíc se ho účastnili i ti švýcarští atleti, které trénoval Brett Sutton. Nakonec přicestoval i sám pan trenér. Dost tomu napomohl přátelský vztah právě mezi tehdejším reprezentačním trenérem Gordonem a Brettem. Oba spojovala i společná vize ideální přípravy na Hry v Japonsku, kde mělo panovat nesnesitelné horko.

Ve Stellenbosch vrcholilo parné léto, takže perfektní simulace podmínek v Japonsku. Afrika nás překvapila nádhernou přírodou, ale i velkou propastí mezi bohatými a chudými. Veškeré cyklistické tréninky jsme absolvovali brzy ráno, abychom se vyhnuli vysokému silničnímu chaosu. Teploty byly rovněž příjemnější. Nutností bylo auto, které nás pokaždé doprovázelo, jelikož jsme chtěli předejít útoku tamních gangsterských skupin. Vysoká kriminalita je bohužel něco, co se k Jižní Africe pojí. I běžecký trénink bylo lepší absolvovat minimálně ve dvou.

ČTĚTE TAKÉ:

1. DÍL SERIÁLU: Z RODNÉHO JABLONCE DO SVĚTA TOP TRIATLONU

Během soustředění jsem se zúčastnila dvou závodů. Prvním bylo dálkové plavání na otevřené vodě, který organizovala soukromá škola nedaleko od našeho bydliště. Doplavala jsem na třetím místě, kousek za mojí tréninkovou kolegyní Alissou. Dokonce jsme vyhrály i peněžní odměnu, kterou jsme si musely dojet vyzvednout přímo do školy. Zde jsem poprvé viděla, jak vypadá dokonalá internátní škola. Všichni v uniformách, perfektně zařízené studovny a sportoviště a samozřejmě nechyběl vysoký plot a brána při vstupu do areálu.

Druhým závodem byl triatlonový Africký pohár (ATU Cup), kde byla možnost posbírat pár bodů do žebříčku Světového triatlonu. Když jeden z afrických triatlonistů přišel na společnou večeři s ruční zbraní, dost mě to vyděsilo. Byl to Jihoafričan Sullwald. Co se ke mně dostalo, tak pochází z bohatší statkářské rodiny, která byla již několikrát přepadena. Celou noc před závodem jsem nemohla spát, ne kvůli nervozitě, ale kvůli strachu, že nás taky někdo přepadne. Nakonec mi ani závod moc nechutnal, velký vliv na to měla zřejmě i nadmořská výška 1800 m n. m., která byla pro tělo šokem. Ale i tak znamenalo 4. místo nejlepší výsledek z naší tréninkové skupiny.

Díky zdlouhavé dopingové kontrole jsem skoro nestihla zpáteční let. Krásné na tom však bylo, že na mě počkal celý zbytek skupiny, protože jsme měli společný transfer na letiště. Moc jsem jim děkovala, že vydrželi počkat až dokonce a nenechali mě tam samotnou.

Nikdo v tu dobu netušil, že bude konání Her posunuto o rok. Na zpáteční cestě domů do Švýcarska se ještě v letadle vtipkovalo o tom, že pivo Corona má stejný název jako nějaký virus. Nicméně nám úsměv z tváří rychle zmizel. To, co se dělo dál, mělo velmi podobný průběh po celém světě. Nakonec bylo posunutí Her rozumným rozhodnutím, protože během lockdownu neměli sportovci srovnatelné podmínky pro trénink.

Rok 2020 byl takovým zvláštním rokem, ale o tom třeba příště.

--

Petra Kuříková, www.petrakurikova.cz