O 11 měsíců později se v letištním terminálu v Praze objevují postavičky s obrovskými krabicemi a taškami. Ano, jsou to ti naši. Nakonec jsme k tomuhle šílenému výletu přemluvili 13 statečných. Po roce plánování a zjišťování, co nás čeká, si konečně na vlastní kůži uděláme názor na „tu Čínu“. Pustí nás vůbec přes kontrolu? Nebude mít problém Franta, který byl od patnácti v armádě? Nalepí se na nás hned na letišti osobní hlídač? Bude tam fungovat aspoň internet banking? Bude vůbec ten závod stát za šíleně dlouhou cestu?

Precizní Ota Zima a Katka Mertenová mají na starosti první část výpravy – let. Aerolinky Emirates jsou sázkou na jistotu, letíme do Dubaje a odtud do Bangkoku. Tam přespíme a další den už přímo do městečka Kunming. Tedy městečka, má to podle Google osm milionů obyvatel. Do obřího Airbusu A380 postupně nastupuje i partička sportovců, snadno se mezi ostatními najdeme. Jak vzrůstem, tak oblečením jsme rozpoznatelní na desítky metrů. Let si každý krátí po svém, někdo pivem, někdo filmem a někdo si povídá. Na všech je ale vidět lehká nervozita, co nás tam vlastně čeká.

Po příletu do Kunmingu mě děsí počet bezpečnostních kamer. Každých 20 metrů jedna! Všude podivné šero, takový studený prostor, poprvé mě napadá přirovnání k osmdesátým letům u nás, tedy kromě těch kamer. Nefungují rázem žádné aplikace Google, Seznam, Facebook, Instagram a tak dále a tak dále.

U východu na nás čeká trio průvodců. Tak který z nich je tajný? Pro 13 lidí celý autobus? V Číně není problém, všeho je dost, tedy pokud to má být pro turistu. Dálnice krásné, označené, uklizeno, všude vlajky, na první pohled krása. Po asi hodině sjíždíme k jezeru, kde se má závod konat. Krásné kulisy mají jednu malinkatou vadu. Přímo u vody stojí elektrárna připomínající Černobyl. Posléze se dozvídáme, že je uhelná. „A k čemu jsou tam ty chladící věže?“ …“No, je tam jeden reaktor, ale ten je jenom pro armádní účely.“ Tak to nás průvodce uklidnil a my pomalu přijeli k hotelu.

Resort OCT se rozkládal na stovkách hektarů, kde vybudovali 39jamkové golfové hřiště. Ale úřady před dvěma lety shledali golf sportem závadným, a tak museli hřiště uzavřít. Velký hotel tak zeje prázdnotou. Také u jezera postavili obří aquapark, ale v Číně málokdo umí plavat, tak tam nikdo nechodí. Hned vedle měla vzniknout přesná kopie řeckého Santorini, ale jak tam vlastně nikdo nejezdí, tak už to nedostavěli. Že by lidem vadila ta elektrárna?

Propastný rozdíl mezi vesnicemi a městy jsme si mohli sami prohlédnout. Na druhou stranu ve vesnicích se žije bujarým společenským životem, skvěle a levně se tam nechá najíst a je to prostě Asie, jak má být. Ve městě je vše krásné, ale tak nějak umělé. Během pobytu jsme díky organizačně schopnému Frantovi Bulavovi poznali dva národní parky. Stone Forrest je takový černý Adršpach. Skalní městečko, plné různých ala dobových kapel, fotografujících turistů a průvodců s mikrofony. Naopak obrovský komplex Western Hills nad Kunmingem byl tak velký, že jsme si užili i chvilky klidu a mohli rozjímat u chrámů vtesaných do skály. Nemůžu nevzpomenout naše řidiče. Taxikáře dělá tak nějak každý, kdo má auto a čas. Právě na výlet do Western Hills naše silná čtyřka – Zima, Strnad, Piloušek, Petr nafasovala řidičku. Paní cirka 60 let nasadila bílé zahradnické rukavice s ustřiženými konci prstů, zasmála se, nastartovala a jela. Cestu tam odnavigovala především pomocí otázek na kolemjdoucí, ale zpět nás čekalo dobrodružství. Stmívalo se, ostatní řidiči jí zmizeli z dohledu a paní, které jsme dali přezdívku Bába, začala zmatkovat. Na jedné křižovatce jsme byli potřetí. I po tmě nechtěla za nic na světě rozsvítit světla. Neměla peníze na naftu a vybil se jí mobil. Ukázalo se, že asi neumí číst! No prostě pravé peklo. Jeli jsme tedy nesvítícím vozem štěrkovými cestami a při každém manévru se obávali o život. Ale i přesto nás ta paní dovezla domů. Nevím, kdo si víc oddechl.

XTERRA závody jsem jel všude možně po světě, byl jsem u organizace cca 150 terénních triatlonů a už 18 let pořádáme s tátou Světový pohár. Ale to, co jsem viděl v Číně, to nikde nebylo. Trasu postavili na zelené, tedy lépe řečeno červené louce. Do rudé hlíny místních kopců rok mlátilo 10 motyk, aby podle návrhu Nicolase Lebruna, někdejšího mistra světa XTERRA, vybudovali trasu pro závod. Celé centrum závodu bylo postaveno z úplně nových stanů, bannerů, nafukovadel, pódií a led stěn. Vše samozřejmě v designu XTERRA China. Pořadatelé měli k dispozici cirka 40 lodí, 29 lékařů v bílých pláštích podél trasy, stovku policistů a nepočítaně dobrovolníků, tedy nevím, jestli dobrovolníků, ale lidí. Vše tedy klapalo jako na drátkách. Některé z nás zarazil požadavek u registrace prokázat, že jste již nějaký triatlon dokončili. Kdo neprokázal, musel den před závodem absolvovat „Deep water test“. Ten spočíval v uplavání 200 metrů na volné vodě. Nechápali jsme proč, ale během závodu se vše vysvětlilo.

Start brzy ráno vyhnal z peřin závodníky už okolo páté ranní. Cestu k depu osvětlovalo několik desítek lidí s baterkami. Náladu umocnil východ slunce za jadernou elektrárnou. Start probíhal po vlnách, nejdříve profíci, pak hodina pauzička a poté po minutových intervalech sedm vln amatérů rozdělených do věkových kategorií. Já díky pozdní přihlášce jdu z poslední vlny, a tak mám možnost sledovat neskutečné scénky. Začal jsem chápat celý „Deep water test“. V Číně je totiž triatlon novinkou a zřejmě si místní borci myslí, že to plavání „nějak překlepou“. Jeden pán odstartoval tak, že slezl z mola do vody, zaplul pod hladinu, začal se topit, ostatní ho vytáhli a závod pro něj skončil. Další startovali vybaveni osobní bójkou, kdyby náhodou došly síly. Plavání se změnilo spíše na kličkovanou mezi pomalejšími závodníky. V druhém okruhu se velká skupina závodníků shlukovala u vodícího lana uprostřed a vytvářeli takové hloučky, trošku jako kachny na rybníce.

Trasa kola byla nádherná a místní závodníci poslušně uhýbali a nechávali nás rychlejší bezpečně předjet. Běh ve dvou kolech byl také zajímavý a vůbec celý závod byl po sportovní stránce opravdu pěkným zážitkem. A jak dopadla ta naše výprava z Čech? V profících dokončil Ondřej Petr na šestém místě a hned za ním proběhl páskou Pavel Jindra. V age-groups startovali Ondra Petiška, Adam Holomoucký, Tomáš Strnad, Michal Piloušek, Ota Zima, Tomáš Peter, František Bulava, Lenka Švandová, Katka Mertenová a Barbora Herren. Všichni si odnesli pódiová umístění a nebylo to jen díky slabší konkurenci. V porovnání časů s vítězným Rubenem Ruzafou si naši vedli výborně a není divu, že většina z čínské party využije možnost startovat na Mistrovství světa 2020 na Maui, kam se všichni kvalifikovali. Nemůžeme samozřejmě zapomenout na třináctou účastnici výpravy – Hanka Stránská nám všem vytvářela super podmínky a hlavně podávala vlajku před cílem!

Viděli jsme toho hodně, někdy až moc. Policisty rabující stánky vystavovatelů na Expu, kdy si zdarma brali, co chtěli, pod pohrůžkou kontroly dokumentů. Pohlaváry samosprávy mlátící skleničkami o zem, ale také spoustu milých lidí, kteří prostě měli radost, že někdo z Evropy přijel k nim na závody. Asi se do Číny nikdy nevrátím. Mám vysoko postavené hodnoty jako svobodu, lidská práva a podobně. I přes krásnou přírodu a památky cítím pachuť, která mi připomíná právě ty osmdesátky u nás. Jak zpívá Lucie: „Už se nechcem nikdy vracet…“