OČIMA ÚČASTNICE: Slečinka ze silnice na terénním triatlonu
Hrádek měl být letos můj první pořádný terénní triatlon. Specializuji se hlavně na silniční triatlony, ne že bych ráda nejezdila v terénu, jenže jsem prostě – jak jen to říct slušně – posera. V náročnějším terénu se mi rozklepou nohy, zuby, ruce, místo svalů mám gumové nohy a jen čekám, kdy a kam poletím.
Před dvěma lety jsem si ale vyrobila tričko se závody, které bych jednou chtěla jít a kde je mimo jiné i Triatlon Hrádek nad Nisou. Nebylo tedy zbytí, tenhle závod prostě jednou musím dát. Měla jsem navíc to štěstí tento triatlon poznat z dvou různých pohledů – jako závodnice a jako jedna z týmu organizátorů.
Do Hrádku jsme přijeli ráno, nejprve stavíme depo, sháníme další ploty, patky do kterých postavíme ploty, pořád je co dělat. Pak se jede pro balíky slámy. Ptám se na co balíky slámy, že prý se budou přeskakovat před cílem. No jo, zase si ze mě chlapi dělají srandu jako vždycky, napadne mě. Jenže pak opravdu přijede auto, vyloží se balíky slámy před cíl a při výjezdu z depa a já jen čumím.
Po práci si jedeme s kamarádem projet trasu kola, ta je opravdu pěkná, jen tam je pár míst ve kterých mi zase gumovatí nohy, ruce v křeči a smrt v očích. Úsek s kameny projíždím tak opatrně jak jen to jde a jen se děsím představy až tudy pojedu závod a možnosti, že někdo další pojede vedle mě. Část trasy jede přes singltrek, v jednom místě těsně minu malý pangejt a říkám si že zítra tu musím najet víc vpravo.
Kousek před vjezdem do depa se ještě nachází pěkný bike trial, malý ale prudší sjezd a hned zase výjezd. Stavím na kraji sjezdu a slézám z kola, tohle fakt nesjedu. Kamarád mi říká tipy na tuhle část trati: „Musíš to hodně rozjet, nebrzdit a vyjedeš až nahoru. A jestli se bojíš, tak zavři oči.“ Jasně, zavřít oči, to určitě. Potom ještě dodá, že tohle běžně jezdí i děti. Nevím, jestli bylo rozumné si trasu kola projet předem, zítřka se bojím ještě více.
Večer je čas na další organizační práce, připravit startovní balíčky, toho se ujímá ženská část organizačního týmu a mužská část týmu obstarává všechno ostatní, včetně doznačení trasy kola. Když vidím kolik je práce s takovým závodem, tak si říkám, že radši pořádat jen samotný běžecký závod než tři sporty pohromadě, jenže … proto je ten triatlon skvělý, proto to vlastně všichni děláme.
Po práci si usteleme na zemi našeho zázemí, jako izolace pod karimatky dobře poslouží koberec, který pak bude natažen mezi vodou a depem. Druhý den vstáváme brzy. Tedy celý organizační tým vstává brzy, já jako poslední, mám dobré špunty do uší a nebudí mě budík. Nad jezerem Kristýna svítá a my už připravujeme zázemí, místo pro registrace, informace, roztřídit trička, postavit stany na občerstvení, startovní bránu, je toho dost a musíme to stihnout než bude čas registrace.
Půl hodiny před startem závodu zahazuji tričko, které mají všichni z organizačního týmu a začínám se soustředit jen na závod. Letošní novinkou závodu je plavání napříč jezerem, žádné obeplavání bójek, což vítám. Už při plavání se psychicky připravuji na kolo, vím co mě čeká a děsím se toho. Délka trasy kola je 17,4 km, převýšení 387 m. Kopec je hlavně ze začátku, když se mi náhodou podaří někoho předjet, tak mě při sjezdu předjíždí zase zpátky.
No jo, tohle není silnička, tady holt budu ztrácet. Jenže můj dnešní cíl je: dojet, takže mě předjíždění tolik nestresuje. Když se dostávám k úseku s kameny, tak křičím na závodníka za mnou ať mě předjede, že mi to tady bude chvíli trvat. Ten zezadu odpovídá že v pohodě a jedeme si pospolu za sebou. Mám tak obavy nejen o svůj život, ale i o ten jeho. Na začátku singltreku se mi dokonce daří jednoho závodníka předjet, sice složitě, protože nebylo moc kde, ale nakonec se mi to podařilo. U části singltreku s malým pangejtem si dávám pozor, vím přesně kde je a ráno jsem na tenhle úsek upozornila i své kamarády. Najíždím si tedy suverénně více vpravo a… najednou padám vlevo.
Jen takový lehce elegantní pád, rychle sedám na kolo aby mě nedojel předjetý závodník. Když už jsem skoro na konci cyklistické části, tak se přibližuji k obávanému bike trialu. Přijedu k němu a srabácky slézám z kola. Jsem ale nesmírně šťastná, že jsem dojela do depa a těším se na běh.
Při výběhu z depa ještě zapomínám sundat helmu, asi jsem zmatenější než jsem si myslela a pak už mohu pokračovat na běh. Trať běhu je moc hezká, na začátku nám hasiči udělali vodní clonu, bylo vedro, takže to bylo příjemné osvěžení, dál se pokračovalo kolem jezera, po klikatých cestičkách, kousek po asfaltu a haťových chodnících zpět do kempu. V cílové rovince se ztěží vyškrábu přes ty dva balíky slámy, v cíli si potupně nechám donést vodu od kamaráda.
Tak a je po všem. Říkám si že příští rok už budu jen členkou organizačního týmu. Po pár minutách mě ale napadá myšlenka, že bych závod mohla jet ve štafetě, tak bych se vyhnula cyklistické části. Po dalších pár minutách přemýšlím nad tím, že to kolo by nemuselo být tak špatné, kdybych si tu trasu projela víckrát. A konečně když se loučím s organizačním týmem, slyším sama sebe říkat: „Chlapi a příští rok vám ukážu, jak se jezdí to kolo!“
Komentáře (Celkem 0)
rendy 14.09.2014 09:19:16
Hrádek měl být
letos můj první pořádný terénní triatlon. Specializuji se hlavně na
silniční triatlony, ne že bych ráda nejezdila v terénu, jenže jsem
prostě – jak jen to říct slušně – posera. V náročnějším terénu
se mi rozklepou nohy, zuby, ruce, místo svalů mám gumové nohy a jen čekám,
kdy a kam poletím.
Odkaz
na článek
Hodnocení příspěvků
Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.
Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.