Vzhledem k tomu, že na červnového Moraviamana v Otrokovicích jsem se už nestíhal připravit, oko padlo na Slovakmana, 2. srpna ve slovenských v Piešťanech. Chystalo se sem i pár známých, takže nebylo co řešit a jsme tu. Zatím jsme ještě natěšení a svěží, ale do startu zbývá posledních pár minut. Takže navléknout smraďocha neopren, ať si to venčení užije, rozplavat se a jdeme na to.

Plavání (3,8 km)

„BANG!!!!!!“ ozvala se přesně v 7:00 rána ne jak z děla, ale doopravdy z normálního historického děla. Včera večer při rozpravě říkali: „Start, to bude rána jako z děla!“, ale netušil jsem, že to mysleli fakt vážně.

No vážení, leknu se jak malej a do vody spíš upadnu než skočím. Hned jak se vynořím a vidím tu melu před sebou, dochází mi proč tu vlastně jsem. Přepínám na kraul a razím jako ostatní vpřed. Začátek je jako vždy hodně „na tělo“, a tak se snažím najít ve vodě tu svojí cestičku, abych někoho nekopl, nebacil nebo naopak od někoho nedostal do papuly. I přesto se po pár desítkách metrů vynořím pro jeden z dalších nádechů a ve vzduchu nad sebou vidím obrovskou pokérovanou pracku. Míří mi přímo do úsměvu. Tak tak stačím uhnout. Kdybych neuhnul a dostal jí do kebule, tak jdu tutově ke dnu.

Plavou se tři kolečka do takového jakoby téčka. Nahoru proti proudu a dolu po proudu s výlezem z vody po každém kole. Proud je ale zanedbatelný, vodohospodáři zastavili průtok Váhu zvednutím nedalekého jezu.

První kolečko mám za sebou, vylezu z vody oběhnu bójku a dávám si bacha, abych si neukopl palec o šutry na dně, kterých je tu požehnaně. „Hop“ krásná ladná šipka do vody a plavu dál. Nahoře za otočkou kolem bóje pociťuji, že se mi chce trošku spát. To je to vstávání v pět ráno. Zavřu oči a plavu naslepo vpřed. Je to příjemný. Teda až do té chvíle, než se donutím oči otevřít a kouknout se před sebe, zda plavu rovně. Samozřejmě, že ne. Srovnám kurz a ač nerad oči nechám dál raději otevřené.

Poslední otočka před koncem druhého kola. Je tu trochu na husto a kolega mi najednou pošle pěknou vlnu přímo do nádechu. „Glo, glo, glo.“ Cítím nezaměnitelnou chuť rybiny a čerstvých řas. Snažím se to vykašlat pod vodou, ale moc mi to nejde. Snad má ta říční voda v sobě alespoň hodně živin, budou se určitě hodit.

Poslední kolo. Plavu nahoru k bóji celkem osamocen. Při otočce okolo bóje kopnu víc, abych se stočil doprava a chodidlem mi projede takové známé cvrnknutí. Poslíček křečí… „Už?!?“ Nicméně za chvíli jsem u konce 3. kola. Hotovo. Vylézám z vody v čase 1:07. Super, v to jsem ani nedoufal. Při poklusu z vody do převlékacího stanu se snažím ze sebe sundat neopren. Moc mi to nejde. Vršek je ok, ale nemůžu jej, už v sedě, dostat přes chodidla. Pořadatelský asistent na mě tázavě kouká, ale nepomůže. Nesmí. Šlápnu tedy na neopren a druhou nohou škubnu prudce nahoru.

„Jauúúúúú!“ „Čo je, čo je?“ ptá se asistent. „Mám křeč do lýtka jak prase. Jáúúúú!“ „Čože? Už?“

Kolo (180 km)

Snažíc se rozhýbat křeč se nějak dopajdám z převlékárny ke kolu. Vyvedu jej z depa, nasedám a rychle se snažím roztočit kliky. Jen co vyjedu z kempu na rovinku, už lovím Magneslife a posílám jej do sebe na ex. Pro jistotu hned za ním ještě pod jazyk sáček šumivého magneska a jedu dál. Ty křeče se musí co nejdřív vyřešit, jinak bude malér.

První třicetikilometrové kolečko z celkem šesti jde překvapivě skvěle. Nahoru se jede po větru a parádní rovné silnici skvěle. Na první otočku na 15. kilometru dorážím s průměrkou 37 km/h. Po křečích ani památky. Super! Zpět proti větru je to trochu náročnější, takže klesám s průměrkou na 34,8 km/h, ale prvních 30 km je za mnou.

V půlce druhého kola mě z rozjímání na kole vyruší nějaká rychlá holčina, která mě jakoby nic předjíždí na parádním časovkářském speciálu. „Hmmm, pěkný zadek,“ oceňuji v duchu zajímavý nový výhled před sebou. Pěkně se na to kouká, a tak se ji snažím uviset, alespoň v rámci povinného rozestupu 10 m (jízda v háku je v triatlonu zakázaná). Jede ale fakt jako ďábel a za chvíli je v tahu. Škoda, teď zase jen čučet na prázdnou silnici přede mnou.

V průběhu třetího kola se najednou úplně otáčí vítr. Nahoru dupeme proti větru a dolů pro změnu po větru. Aspoň zase nějaká změna. Po 60 km už znám trať úplně nazpaměť, a tak nějak se na kole začínám nudit. Některým místům na trati jsem už dal i svoje jména: „Za dlouhou zatáčkou“, „Díra u policajtů“ nebo „U přejeté kočičky“. Taky jsem zjistil, že když foukám pusou do brčka z air flašky, tak to děla super zvuk, jako když se píská na lahváče. Njn, pivo by bodlo.

Nahoru to mezitím začíná foukat čím dál víc, sotva udržím rychlost kolem 30 km/h. Dolů se to pak snažím po větru dohnat rychlostí zhruba 37 km/h, takže celkovou průměrku mám teď už jen 34 km/h a stále pomalu klesá.

„Vžžžžžžum.“ Na cca 130. km mě předjíždí o kolo první muž. Ani jsem nestačil zaregistrovat, kdo to je, jaký to byl fofr. Njn, to jsou ty časovkářské speciály, ale hlavně trénink, kterému jsem já, co se týče kola, v průběhu roku moc nedal. Když jsem začal po vyčerpávajícím ultra-trail závodu Malofatranská 100vka v červenci konečně trénovat i na kole, tak jsem měl najeto na kole pouze směšných 220 km od začátku roku a to bylo měsíc před Slovakmanem.

120. km, předposlední kolo. Nahoru mám co dělat udržet aspoň 28 km/h. Ten vítr mě fakt točí. Dolů je to stále ok, ale průměrka dál padá těsně k 33 km/h. Nicméně i tak je to super, doufal jsem v průměrku okolo 31 km/h, takže mám stále rezervu. Projíždím místem „U přejeté kočičky“, když tu koukám jak puk. Někdo jí tam postavil i pomníček. Ne ne, ten už tam musel být předtím a ani kočičce nepatří, jen sem si ho ještě nevšiml. Tak přeci jen lze na trase najít i po 150 km něco nového!

Poslední kolo. Zaplať pánbůh, že už tu dál nemusím kroužit jako nudle v bandasce. Už se těším se na běh. Vjíždím zpět do kempu směrem k depu, kde mi odebírají kolo. Hotovo. 180 km cyklistiky za mnou ve slušném čase 5:30. I s plavání a prvním depem je to koukám za necelých 6:40. Nevěřícně studuji při přezouvání údaje na hodinkách. To je skvělý! Na osobák mám náskok přes 20 minut. Maraton mi teď stačí zaběhnout klidně za čtyři hodiny a i tak tři roky starý osobáček padne. Jenže já chci běžet maximálně na čas 3:45!

Běh (42 km)

Druhé depo je vcelku ok. Trochu jsem se zdržel s tím, že sem si před nazutím běžeckých bot pro jistotu ještě sundal ponožky a promastil nohy vazelínou. Jistota je jistota, puchýře fakt nechci. Vybíhám vstříc tropickému maratonu. Na kole to pěkně ofukovalo, ale při běhu mi hned po pár krocích dochází, že to ve více než 30 °C nebude vůbec zadarmo.

„Hlavně v klídku a nepřepálit začátek,“ říkám si v duchu. Mrknu se na hodinky a koukám, že mám tempo kolem 4:24 min/km, takže běžím úplně opačně, než si říkám. Snažím se teda trochu zpomalit, ale moc mi to nejde. Navíc jak ženu, tak mi někde z dresu vypadne připravená půlka rohlíku s hermelínem k svačině. No to je dost blbý, teď nemůžu proložit gely něčím normálním a nezbývá než doufat, že se z nich neposejřim.

První 7km kolečko probíhám za 37 minut s průměrným tempem lehce pod pět minut na kilometr. To už je lepší. Teď to jen udržet kolem těch pěti minut na kilák a je to doma.

„Auuuu, kurva křeč!“ Je to zpět a zase do lýtka na levé noze, jako po plavání. Musím zpomalit a rozklusat to. Kopnu do sebe Magneslife a koukám kolik mám u sebe ještě sáčků s šumivým magneskem. Jen tři. Jeden do sebe rovnou nasypu a ty dva zbylé schovávám na horší časy.

Ten sedmikilometrový okruh na běhání se mi moc nelibí. Nejdřív podél Váhu víceméně na přímém slunci a pak se točíme v nějakém parku. Sice ve stínu, ale je to tam pro mě vždy nějaké nekonečné.

Ale ne, zase křeč, tentokrát už do obou lýtek. Přecházím na chvilku do chůze a snažím se to rozchodit. Dobrý, rozeběhnu se, ale musím ještě víc zpomalit. Jakmile zrychlím, hned se rozjedou křeče.

První dvě kola, tzn. 14 km, za mnou. Přijde mi, že mi to trvalo věky, průměrné tempo mi kleslo už na 5:48 min/km. Křeče pitomý… Musím to za každou cenu udržet pod šest minut na kilák, jinak to neklapne. To jsem si myslel, že poběžím pod pět…

Kde je problém, je hned jasný. Měsíc před Slovakmanem jsem vlastně neběhal. Pobolívá mě totiž pata a podle všeho to vypadá na plantární fascitidu. Začalo to už v červnu po Bánovské 100vce a nejdřív to bolelo jen málo a nepřikládal jsem tomu žádný význam. Ale po Malofatranské 100vce na začátku července to začalo bolet už fest. Tak jsem si řek, že naběháno mám dost a že měsíc před Slovakmanem budu už jen jezdit na kole a plavat. Takže nohy asi odvykly běhání, navíc to strašný vedro a ztráta minerálů. Podmínky pro křeče jak dělaný. Aspoň, že ta pata bolí vždy až v klidu po běhu.

S velkým sebezapřením dobíhám třetí kolo a předbíhá mě první muž – Petr Vabroušek. On už ale běží do cíle a Slovakmana tak dává za 8 h 45 min. „Hmmm…“ Mě ale ještě čeká celý půlmaraton. Ten první probíhám za utrápených 2:02. To znamená dalších 21 km (tři kola) musím dát max za 1:58, jinak se můžu s novým osobáčkem rozloučit.

A zase křeče. „Nééééé…“ Nemůžu se toho zbavit a to polykám další, už asi šestou, denní dávku magnesia a furt to nepomáhá. Musím ještě víc zpomalit a navíc to vedro. Smažím se zaživa. Na občerstvovačkách už dávno úplně zastavuji a snažím se zchladit poléváním vodu. Poté pěkných pár metrů pouze jdu než znovu přejdu zase do běhu nebo spíš do klusu.

„ŽBLUŇK!“ Ozvalo se mi ze střev před závěrem čtvrtého kola. Ale ne, to vypadá, že se blíží akutní potřeba WC. To je z těch gelů. „Pane bože, ať to ještě vydrží těch posledních 14 km do cíle!“ „Žbluňk, žbluňk, žbluňk.“ „No tak to nevydrží!“ Musím to vyřešit a to hned. Je to maximálně akutní, jinak se opravdu po…

Proběhnu cílovým zázemím a mířím do předposledního 5. kola, po 500 m odbočuji do hlubokého křoví u břehu Váhu a vše jde ven, hnačka jak sviň. Je to v čudu, osobáček to už určitě nebude. Zase velký zdržení a průměrné tempo klesá někam k 6:15 na kilák. To je mizérie.

Předposlední kolo je opravu nekonečný, alespoň že křeče do lýtek už asi definitivně přešly. Do posledního kola vybíhám v celkovém čase 10:22. Kéž bych se vešel v cíli alespoň pod 11 hodin, když už je jasný, že osobáček nebude. No jo, to ale taky neklapne. To bych to 7km kolečko musel dát pod 38 minut a já jej teď dávám nekonečných 48 minut. To bych musel být o 10 minut rychlejší a to fakt nehrozí.

I přesto zkusím zrychlit. Jíst už nic nemůžu a ani nepotřebuju, tak aspoň zrychlím o občerstvovačky. Už se nebudu chladit poléváním vodou, ani jíst, jen se prostě napiju a hned poběžím dal, žádná chůze. A daří se, když v tom cítím, jak se mi to ve střevech zase mele. „Žbluňk, žbluňk.“ Ne, to už musím vydržet. Už je to jen 4 km do cíle, to prostě musím vydržet!

Mrknu na hodinky, čas 10:44. To je můj osobák, ale já mám před sebou ještě 3,5 km naprosto zoufalým tempem. Nezbývá, než v hlavě zapnout berana a běžet, nic nevnímat a běžet vpřed. Poslední občerstvovačka a posledních 1,75 km, už je to jen kousek. Už vidím cil. 500 m… 300 m… 50 m… 10 m. Teď už jen nahoru po rampě a je tu. Cíl!

Zvládl jsem to! Byl to maraton hrůzy s mým nejhorším časem vůbec za 4:24. Taková škoda, tak pěkně jsem to měl po plavání a kole rozjetý a nakonec mě dostane běh, na který jsem si nejvíc věřil. Koukám na časomíru, mám to za 11:07:51. Což dělá 57. místo celkově ze 168 závodníků. Uznávám, na tu mizérii to není tak špatné, ale přeci jen mi to trochu mrzí. No trochu, trochu víc. Na druhou stranu, pokud by vše klaplo, mám na to si ten osobáček ještě o dost zlepšit a to je nakonec dobrá motivace vyvenčit zase smraďocha a někdy to zkusit znovu.

Nakonec trať iromana celá naše grupa úspěšně zvládla, takže to byl pro všechny jistě příjemně strávený sobotní den. Díky organizátorům za pěkný závod a všem, co to v tom vedru, dali gratuluju!

Převzato z blogu Berany duc se svolením autora