Kdy jsi začal pracovat s dětmi a co tě k tomu motivovalo?

„Začnu trochu v minulém století. Já jsem s triatlonem začal v roce 1995. Můj první syn (Jakub) se narodil v roce 1992, takže od tří let byl pořád s námi po závodech. Někde byl součástí závodu i dětský triatlon, například v Sadské. Nenápadně začal koketovat s triatlonem, něco okoukával, sem tam jsem pomohl radou. Naši kamarádi taky měli své ratolesti a viděli, co dělám, a že synovi to jde, tak začaly první jakési tréninky dětí – to se psal rok 2004. A děti měly své kamarády a spolužáky, sem tam se objevil článek v místním tisku a už to jelo a jede to do dneška. Náš oddíl letos slaví 10 let vzniku. Ještě však dávno předtím jsem vedl sportovní kroužek na základní škole – mám prostě pedagogické sklony.“ (úsměv)

Jsi kritikem svazového projektu práce s dětmi. Co ti na něm vadí?

„Trochu tě poopravím. Na konci roku 2013 jsem na konferenci triatlonu v Brně vystoupil s připomínkou při přednášce či představování celého konceptu triatlon – děti – buňky. Kritizoval jsem, nebo spíše se podivoval nad tím, že vzniklé triatlonové buňky v krajích dostanou finanční dotaci, aniž by cokoliv dokázaly či předvedly, což bylo přijato v sále potleskem. Stačilo najít „sebe“ (bez jakékoliv kvalifikace), k tomu dvě děti do patnácti let a napsat, že mám zájem býti „buňkou“ a za tohle všechno jsem dostal jako „dárek“ přibližně 7 000 Kč ještě předtím, než jsem odvedl nějakou práci. Takže vlastně za nic. Přitom na straně druhé tu jsou triatlonové fungující týmy již více než 15 či 20 let a na ně se nějak zapomnělo. Tyto oddíly se každý den věnují dětem, za nimi je vidět kus práce.“

Rozumím. Jaká je tvoje osobní zkušenost s tímto projektem a co podle tebe s ním?

„Paradoxem je to, že v Ústeckém kraji vzniklo nejvíce buněk. Když jsem emailem oslovil právě tyto buňky v kraji s tím, že v květnu pořádáme Krušnoman dětský duatlon, nedorazil ani jeden zástupce ani jedné buňky. Ale abych úplně vše nehaněl, to bych nechtěl. Souhlasím s tím, že triatlon potřebuje děti. Jak je k tomu dovést? Bude to cesta dlouhá a nelehká. Osobně si velice vážím lidí typu Tomáše Slavaty. Nám pořadatelům, kteří chtějí přivést děti k triatlonu, velice pomáhá. Česká triatlonová asociace to asi na začátku podle mě vzala za špatný konec. Zda ze špatného konce bude dobrý začátek, ukáže jen čas. Moc bych si přál, aby vše dobře dopadlo a energie lidí kolem pana Horáka (pozn.red.: šéfa triatlonové asociace) nevyšla naprázdno. Ani já nestojím v koutě se složenýma rukama. Třeba květnový miniduatlon, doplňkový závod na sjezdovce, byl pro děti součástí projektu Triatlon – děti s účastí 50 minizávodníků. Stejný bude i červencový miniduatlon, duatlon při závodě X-Terra, opět na sjezdovce na Klínech.“

Čeho bys chtěl s dětmi dosáhnout?

„Aby je to bavilo, aby za x let řekly třeba svým dětem, že dělaly triatlon a že to bylo super, že byly prima team, kde bylo plno legrace. Chtěl bych, aby jim triatlon pomohl k tomu, že z nich budou vychovaní, slušní a přímí lidé. Přál bych si, aby z nich nevyrostli pokrytci nebo lidští „vychcánci“, aby se dokázali o sebe postarat, měli „rovná záda“ a dostali do života bonus, ze kterého budou moci čerpat.“

Stále ještě závodíš. Děláš to kvůli vlastní kondici nebo jdeš dětem příkladem?

„Stále závodím a závodit budu. Sice cílové časy budou pomaličku narůstat, ale triatlon nedělám pro časy, ale proto, že se potkám s kamarády, se známými, s lidmi, se kterými si máme co říci, s lidmi, se kterými se potkáváme i mimo sezonu. Triatlon, ten dlouhý, je jedna velká rodina. Samozřejmě chci jít dětem příkladem, trénuji s nimi. Oni moc dobře vědí, že když je to bolí, mě to bolí trojnásobně. Proto od nich nikdy neslyším, že nemůžou, že je něco někde bolí, nebo že nechtějí na trénink. Děti musí mít dobré příklady a je jedno zda v podobě trenéra či rodičů.“

Kolik Ironmanů máš za sebou, který pro tebe znamenal nejlepší výsledek a co ti jejich absolvování a příprava na ně daly do života?

„Začal bych asi od konce. Triatlon mi dal do života určitý lidský nadhled, zjištění, že k úspěchu vede jen jedna cesta, a to plná dřiny, úsilí, odříkání a bolesti. A že nic nemá člověk zadarmo. Triatlon je kouzelný tím, že co si natrénuješ, to máš. Nemůžeš se schovat za výkony ostatních v týmu jako při kolektivních sportech. Dokážu si vzpomenout na každý absolvovaný dlouhý triatlon. Každý bolel, každý mi něco dal i vzal.“

Který jsi zvládl nejlépe?

„Nejrychlejší byl Ironmaniac v Teplicích na přelomu milénia. Tam jsem dosáhl času 9:58:59. Nyní mám na své Ironman pažbě 31 absolvovaných, dokončených Ironmanů a těch polovičních o něco více. Mám rád a baví mě těžké triatlony v kopcích, kde rovinou je jen vodní hladina.“

Co je podle tebe nejdůležitější pro to, aby člověk tak dlouhý závod absolvoval?

„Kuchařek na správné trénování na Ironmana je neskutečné množství a každá je správná i nesprávná. Neexistuje přesný návod. Kdyby existoval, tak jsme všichni „top“ a byla by to strašná nuda. Nejdůležitější je silná až extrémní vůle, pocit něco dokázat sám sobě. Je to o pokoře a podpoře okolí. Pokud tohle máš, jsi na dobré cestě. Všechno je to v „hlavě“ a dřině. A to platí nejen o triatlonu, ale i o všem ostatním.“

Proč ses pustil do pořadatelství?

„Proč člověk něco dělá? Protože ho to baví, nějakým způsobem ho to obohacuje. Ano, je to neskutečná roční dřina, která vrcholí přibližně čtyři týdny před závodem, kdy pomalu nespím, nejím, doma kolem mě chodí po špičkách a tak bych mohl pokračovat. Když něco dělám, musím mít kolem sebe tým spolehlivých lidí, tým, bez něhož by ty moje pořadatelské sny byly jen na papíře.“

Kterého organizačního úspěchu si nejvíce ceníš a na který svůj závod bys pozval triatlonisty – ryzí hobíky?

„To, že jsem dlouhý duatlon dostal tam, kde teď je. A že to děláme dobře, je i pozvánka do Powerman rodiny závodů. Bohužel z finančního hlediska je pro nás nereálné uspořádat Powerman Czech u nás v České republice. Příznivce triatlonu bych samozřejmě rád pozval na 19. července na Krušnoman Xterra Triathlon. Závod je součástí Xterra Czech Tour 2014. Závodních tratí se nemusí bát ani úplný „bikový“ amatér. Tratě jsou bezpečné bez technických vychytávek. Je pravdou, že si závodníci nastoupají nějaké ty metry, ale vše po šotolině či udržovaných cestách. Takže 19. července na Klínech ležících v Krušných horách v okrese Most. Pokud by chtěl někdo přijet, informace najde na www.krusnoman.com či facebookovém profilu.“

Co je tvým organizátorským snem?

„Já si své organizační sny plním každý rok. Spokojený závodník znamená spokojeného pořadatele, tedy splněný sen. To víš, že bych rád měl neomezenou finanční kapacitu na přípravu závodu, ale jsem realista, takže vím o čem ten náš sport či pořádání je.“

Pracuješ v oční optice, věnuješ se dětem, organizuješ závody, máš rodinu. Jak to všechno skloubíš, kolik času ti zbývá na rodinu, na vlastní trénink a relaxaci?

„Skloubit vše lze, ale musíš mít k tomu podmínky, které ti rodina dá. Moc si své rodiny vážím – obrovský respekt. U nás doma se vše točí buď kolem Krušnomana – trénování nebo závodů na straně jedné a koncertů mladšího syna na straně druhé. Dokážeme skoro stoprocentně říci, co budeme dělat za rok, například 23. února či jiné datum. Vše je nalajnované, vše má svůj řád, pořádek a disciplínu. (úsměv) To jsem teď trochu samozřejmě zlehčil, ale psal jsem o tom už na začátku našeho rozhovoru. Bez podpory partnera, rodiny a okolí zapomeňte na cokoliv kolem triatlonu. Moje žena, a mám ji už přes dvacet let, je v tomto velice tolerantní a přímo či nepřímo žije triatlonem. Byť má jen kolo horské, které si momentálně přivlastnil mladší syn – takže vlastně nemá kolo žádné. A boty vlastní jen ty v podobě střevíčků. A relaxovat? Co to je? To neznám, to má něco společného s luxem vysavačem či s relátkem. Hm, to slovo jsem nikdy neslyšel… Všem čtenářům a čtenářkám přeji životní nadhled, pohodu a nestresujte se, bavte se.“ (úsměv)