Jediné pozitivum na teplotě, která v době startu vylezla nad 30°C ve stínu, byl ten, že se začínalo do vody. Plave se v lomu. Všichni upocení závodníci včetně mě se do vody docela těšili.

Počkala jsem si na výstřel a pak se opatrně vnořila do ledové vody. Brrr, všechno se ve mně zastavilo. „No tak musíš rychle plavat,” řekla jsem si a zrychlila pohyb ve stylu àla paní radová minimálně o jeden rychlostní stupeň. Po chvilce jsem se sice trochu zahřála, ale voda byla ostrá jako břitva.

Protože bylo horko, nechala jsem si na sobě mokré plavky. Boty naboso a jedu. Od lomu je to do kopce. Pak zase z kopce. Tradiční folklór akcí, kterých se poslední dobou zúčastňuji. „Já chci do Polabí!!!… Ne, roviny mě nudí!” pere se ve mně první a druhé já. Pár cyklistů mě předjíždí, předpokládám, že jsem už poslední. Tím pro mě končí závodní část. Začínám si jízdu užívat, je krásně. Jedu ve stínu, proti proudu řeky mírně do kopce. Okolí je malebné a já se kochám. Je to jako vždy, jakmile osamocená zůstanu na trati, závodní duch se potichoučku vytratí. Jedu si pro zážitek.

Cesta mi poměrně příjemně utíká. Po asi 13 km vyjíždím na silnici a před sebou v dáli vidím svítivé tričko kluka, který mě předjížděl poslední. Najednou se ten mizera závodní duch, o kterém jsem si myslela, že se zdejchnul po anglicku, probouzí. „Toho bych mohla dát, vždyť se k němu přibližuji,” popichuje a nutí mě zběsile dupat do pedálů. Horko nehorko. Funím jako sentinel, tečou ze mě hektolitry potu, ale vzdálenost mezi námi se krátí. Vyjíždím kopec a čeká mě cesta dolů.

Řadím na těžší převod, když vtom mi spadne řetěz. Jako „zkušená bikerka” vím, že musím přeřadit zpátky. Kolikrát mi to už Honza vysvětloval. Hlavně mi kladl na srdce, že nemám být zbrklá. Takže, pamětliva jeho rad, začnu zběsile mačkat všechny obě páčky, které na řídítkách mám. Pravou i levou, tam i zpět. Řetěz je z toho tak zmatený, že neví, co dělat a zůstává částí na velkém talíři a zbytek přeskočí na prostřední. Chci šlápnout a… řítím se k zemi. Těsně nad zemí se mi podaří vycvaknout se z nášlapu a zachraňuji své postarší tělo před pádem.

(Ne)znaleckým okem (ne)odborně koukám na řetěz a nevím, co s tím. Kolem jezdí auto za autem. Na mé zoufalé pohledy nikdo nereaguje. „Budeš si muset pomoci sama,” hořce přiznávám realitu. Rukou otáčím šlapku a druhou pomáhám řetězu. Nevím jak, když jsem celá černá od šmíru, najednou je celý na prostředním a já mohu pokračovat ve své krasojízdě. Utíráním zamazaných rukou se nezdržuji.

Závodník, kterého jsem honila, je vidět jako malá svítivá tečka na obzoru. Odevzdaně pokračuji v pekelném vedru dál. Vím, co mě čeká (prudké serpentýny dolů, rozbitá cesta, kameny, listí, jehličí, prudké zatáčky, kluzko) a vím, že z kopce nemám nikdy šanci chlapa dohonit. Serpentýny jsou v takovém stavu, že v nejprudším a nejkamenitějším úseku slézám z kola a běžím vedle něj. Když se kopec trochu umoudří, zase nastoupím. Udělala jsem dobře. S křečí v prstech od brždění dojíždím ke dvěma závodníkům. Jeden spravuje duši a druhý stojí u něj, je to ten, kterého naháním.

„Co ty tady? Honím tě už z Plané, ale měla jsem taky defekt,” překotně melu, protože už skoro hodinu mlčím a začínám pociťovat abstinenční příznaky. On místo odpovědi skáče na kolo a odjíždí. Druhý mě posílá také pryč, ví, že mu budu houby platná. Stejně mě za chvilku předjede.

Protože závodní duch ví, že kluk se svítivým tričkem je přede mnou, neusíná na vavřínech. Zůstává věrně při mně a žene mě do obrátek. Za chvilku svítivé tričko dojedu. Prohodím s ním pár slov, na která on nereaguje, a ujíždím. Pro jistotu přidám, aby mě nedohonil. Mnu si radostně ruce. Obrazně řečeno. Ve skutečnosti držím křečovitě řídítka. Jsem zase na lesní cestě plné výmolů.

Blíží se konec cyklistické části. Ještě se otáčím, jestli mě nedohání a spokojeně si chrochtám, když ho nevidím.

„To jsem mu pěkně ujela!” Já vím, sebechvála smrdí! Ale…

Vjíždím do depa. Odhazuji kolo, přezouvám boty, doplňuji tekutiny a vybíhám.

„Co to je?”" ptám se sama sebe. Místo nohou mi někdo při cyklistické části implantoval dva betonové sloupy. Dovedete si představit, jak je těžké betonové sloupy rozpohybovat? Sice vím, jak to dělal Pavel Pavel na Velikonočních ostrovech, ale mně se tato metoda nedaří.

Táhnu nohy za sebou, lepí se mi jazyk na patro, leje ze mě pot, ale pro jistotu se otáčím, jestli mě svítivé tričko nedobíhá. Když ho nevidím, přecházím do chůze a své betonové sloupy tahám s sebou. Kopce dolů se sice přinutím popoběhnout, ale nohy mě vůbec, ale vůbec, nechtějí poslechnout. A závodní duch? Ten si už zase dává někde šlofíka.

Kupodivu i dneska má trať svůj konec a já se blížím k cíli. Tady na chvíli zapomínám, že mi není do smíchu a že mám ty nové betonové sloupy a rozbíhám se. Ruce nahoru a úsměv na fotografa – to by mi šlo!

Doběhla jsem poslední, svítivé tričko běh vzdalo. Proč? Snad ne proto, že ho předjela ženská a ještě ke všemu stará. Ale chápu, že to naštve.

Ač poslední, byla jsem druhá v ženách. První byla moje dcera a žádná jiná žena nedorazila. Naštěstí.

Pozn.red.: Převzato se svolením autorky z jejího blogu na iDnes