Abych se vyhnul časovému stresu, obětuji den dovolené, nocleh navíc a na místo se vypravuji už v pátek, dva dny před závodem. Navíc jsem navigaci zadal trasu závodu, takže si projedu to, co mě čeká v neděli na kole.

V pátek odpoledne jsem na místě. První kroky vedou k registraci. Ta je bez problémů. Nápor účastníků je zatím malý, takže jde vše bez front, bleskovou rychlostí. U registrace dostávám registrační náramek, který je vstupenkou do závodních prostor. Cesta od registrace jde přes oficiální IM shop. Plný – pro Čechy – předraženého zboží. Kupuji účastnické triko, které má na zádech Mdot logo se jmény účastníků, včetně mého. Cestou k pokladně neodolám hrnečku na kafe s logem závodu. Nějaká památka musí být. Po závodě ještě přihazuji IM cyklodres.

Unavený z cesty vyrážím do penzionu. Na recepci je jedna z prvních otázek, jestli jsem závodník, v kolik hodin budu chtít v neděli snídani a zda mám nějaké zvláštní, speciální přání. Snídani hlásím na 5:00, start je v 7:00, to je čas tak akorát. Zvláštní přání na snídani mám jen jedno, med. Moje standardní předzávodní snídaně. Perfektní služby, tomu říkám vstřícný přístup.

Na pokoji začínám se zkoumáním registrační obálky, info brožury a dalších materiálů. Vše je celkem srozumitelně popsané v němčině a angličtině. Nic mimořádného nebo překvapivého jsem neobjevil. V sobotu dopoledne balím potřebné věci na běh a kolo do závodních pytlů. Počasí bude teplé, takže věci do chladna zůstanou nepoužité.

Sobota. Bike check-in je od 11:00, tak vyrážím s předstihem. Ať se vyhnu frontě. Uložení kola do depa je rychlé, žádná fronta. Stejně tak uložení cyklo a běžeckého pytle v depu. Vše je označené, tak přesně vím, kam co uložit. Všude plno pořadatelů připravených okamžitě ochotně pomoci. Poté rychle na Race Briefing. Zbývá projít cestu na start plavání, přeběh z jednoho do druhého jezera a okouknout cílovou rovinku – IronMile, kudy se pojede na kole a několikrát poběží. Vše je hotovo, vracím se zpět do penzionu. V podvečer krátká procházka po městě. Město tímto závodem žije, vidím transparenty, pozvánky k posezení pro závodníky.

Konečně se dostávám k nedělnímu ránu a samotnému závodu. Start je ve vlnách, moje kategorie startuje ve třetí vlně, v 7:15. Místa je dost, žádná tlačenice. Startuji jako kategorie PRO z rampy, ale pouze ze sedu. Plavání je pocitově ok, voda má optimální teplotu. Postupně dotahuji nejpomalejší plavce mé kategorie, některé i předbíhám. Dokonce vidím jednoho plavce znakaře. Na českých závodech jsem byl s tímto stylem za exota, ale tady bych nebyl sám. Asi 100 m před koncem první vody končí pohoda, přihnala se vlna „mladých a neklidných“ kategorie M18 a M25. Její čelo vletělo v plné rychlosti do chvostu kategorie M45. Nic moc. Přichází konec první vody, pomocníci jsou potřeba, nohy a hlava se motají. Přeběh po mostě a šup do druhé vody. Tady už se jednotlivé vlny mísí, dokonce vidím i bílou čepičku, to je plavec, který startoval 10 minut přede mnou. Kdyby se kolem stále nehnaly černé čepičky mladíků, tak by to bylo ok. Jeden mě pěkně loktem přetáhl po hlavě. Ale už je tady konec plavání, lezu z vody. Pocit z plavání mám dobrý, zimní pravidelně nepravidelné návštěvy bazénu měly význam.

Depo díky novému neoprenu proběhlo bez problémů, sundávání neoprenu nebyl problém. Beru věci na kolo a hurá do kopců. Úvodní část kola je po dálnici. Postupně se rozjíždím, lehám na hrazdu a svištím si to pro mě raketovou rychlostí přes 35 km/h, dokonce nějaké cyklisty i předjíždím. Takový pocit neznám! Sjezd z dálnice, první minikopeček a za ním už jde do tuhého. Začíná stoupání na Krusteten, 4 km, převýšení 159 m. Při průjezdu autem mi tento kopec připadal hodně náročný. Nehraju si na hrdinu, vepředu přeřazuji na kašpárka (30 z.), vzadu dle pocitu 23–28 z. Celkem to jde, kolem se ženou rychlejší cyklisti, ale já jich taky pár předjíždím. Vrchol stoupání je zrádný, máte pocit, že jste nahoře, ale ještě ne, kousek dolů a ještě kousek nahoru. Mám čas se kochat krásným výhledem na Dunaj a okolní krajinu.

Občerstvovačka na vrcholu, beru si bidon s ionťákem. Ionťák chutná divně, navíc je bidon bez loga závodu, zklamání. I na Czechmanu mají svoje bidony s logem. Zpět k závodu. Sjezd z prvního kopce je hodně divoký, prudce dolů s několika opravdu ostrými zatáčkami. Brzdy jsou v permanenci. Jsme dole, přichází druhá fáze cyklistiky, lehce zvlněný profil (očima obyvatele Polabí) podél Dunaje. Rychlost stále nad 30 km/h, pěkné okolí, projíždí se vesničkami s fandícími obyvateli, napravo vinice, nalevo sklípky. Pro cykloturisty krása. Úsek dlouhý cca 30 km zvládám dobře, nohy stále fungují, stále někoho předjíždím. Na cca 60. km pohoda končí a přichází stoupání, 8 km, převýšení 336 m. Kašpárek je opět v akci, vzadu převod 25 a 28, lehčí nemám. Ale kupodivu to jde. Kopec to je dlouhý, postupně se zvedá, 8–10%. Kolem se řítí „Báječní muži na létajících strojích“, samý karbon, vzadu celodisková kola…

Díky startu ve vlnách mám možnost tyhle borce vidět v akci. Taky předjíždím nemálo cyklistů. Přidává mi to na pohodě a pocitu, že nejsem úplně marný a zimní hodiny na trenažeru přinášejí ovoce. Vrchol, občerstvovačka. Místní kluci si v odpadní bedně vybírají pěkné bidony… Beru si další ionty a nějakou energetickou tyčinku. Bohužel není rozbalená, tak se do ní s pomocí chrupu dostávám. Barva, chuť i konzistence podobná žvýkačce Pedro, kdo ji pamatuje. Nic moc, ale energie je potřeba. Půlku ji postupně spořádám a uléhám do sjezdu do hrazdy a hurá dolů. Nohama točím, jen aby se neřeklo, nemám potřebu ještě zrychlovat. V maximu je sklon 6–8%, rychlost místy přesahuje 60 km/h. Nejdříve to bylo 8 km nahoru za 32 minut, následně 8 km dolů za 12 minut.

Ve sjezdu je cesta místy horší kvality, ale na české poměry pořád slušné. Třetí „krátký“ kopeček, 1,8 km, převýšení 84 m, zvládám celkem v pohodě. Dále už následuje sjezd zpět do Poltenu, většinou z kopce. Začíná mě bolet za krkem a mám problém udržet zvednutou hlavu. Ale do cíle je to necelých deset kilometrů. To už zvládám. Pod tři hodiny to sice nebude, ale i tak – na mé poměry slušné. Depo kolo/běh nestojí za pozornost. Oplachuji si obličej vodou (to se po kole hodí), přehazuji cyklodres za tílko, boty. A jde se na to.

Běh je od počátku utrpení, postupně se zvětšující. Únava z kola, kde jsem se nešetřil, teplu jako v parném létě. Cítím, že to nebude žádná hitparáda. Občerstvovací stanice jsou každou chvíli, vždy přecházím do chůze, mokré houbičky částečně a dočasně ulevují od tepla. Občas hlt iontů a vody. Tempo postupně klesá k 6 min/km a níže. Při náběhu do druhého kola počítám, kolik mi chybí do osobáku: Nic moc. Tuším, že ho asi nedám.

Silou vůle se dostávám na 13. km, na občerstvovačce k houbičkám přidávám kolu a RedBull, snad mě proberou. Probíhám smyčku historickým centrem, začínám mít pocit, že se konečně trochu rozbíhám. Občerstvení na 17. km, zase kola a RedBull, snažím se „běžet“. Jde to. Snad i zrychluji a občas někoho předbíhám. Tempo se dostává konečně zase pod 6 min/km. Závěr se snažím si vychutnat, nohy konečně běží. Cíl je zde. Dostávám medaili, pěkná, první Ironmanská. Po doběhu se přesunuji po After Finish Relaxing Zone. Slibovaný dostatek jídla a pití je pravda. Vychutnávám si vyplavené endorfiny, únava je „pryč“.

Z „výkonnostního“ hlediska nemůžu napsat nic jiného, než že jde o naprostý propadák. Větší a menší cíle, které jsem si dal, zůstaly nesplněné. Celou zimu šlapu na trenažeru, běh v celkem slušných objemech, jarní závody v super tempu… Na druhou stranu, do Pöltenu jsem jel s cílem si osahat takový velký podnik. Zkusit si závod v kopcovitém profilu. Získat předregistraci na IM 2015 v Klagen­furthu. Z tohoto pohledu jsem spokojený. Kolo jsem zvládl, kopce jsem vyjel. Dokonce v měřeném úseku ve druhém stoupání jsem se vešel do tisícovky.

Předregistrace na IM2015 už dorazila, ještě nejsem naprosto přesvědčen, zda ji využiji. Představa toto absolvovat v dvojnásobné podobě… Mám čas na rozmyšlenou do 11. června.

Článek byl převzat se svolením autora z jeho blogu Běhající podpantoflový man­žel