Proti riziku smrtelných kolapsů u běžců přímo v průběhu závodu neexistuje absolutní ochrana.
Sportovci (a to i ti rekreační, spíš muži než ženy) mají obecně tendenci podceňovat drobné zdravotní problémy a naopak přeceňovat své možnosti. Na závěr fakty nabitého článku mi chybí
jedině upozornění, že určitou prevencí je každoroční lékařská prohlídka na speciálně vybaveném pracovišti. Kdysi to byla spíš nepříjemná povinnost, zaznamenávaná do registrašních průkazů. Tato vymoženost odešla se socialismem, v současné době je to nadstandard, který na jednom pražském ústavu stojí 750 Kč.
Přesto bych apeloval na všechny čtenáře: uvažte, zda váš život nestojí za víc.

Připojuji se k příspěvku Ivo Domanského, každý běžec by měl znát svůj zdravotní stav. Dříve to byla sportovní zdravotní prohlídka u tělovýchovného lékaře, který byl na každém okresním zdravotním zařízení. Při našem závodě (Malý svratecký maraton) jsme v dřívější době nepustili na start závodníka, který neprošel předstartovní zdravotní prohlídkou. A musím potvrdit, že byli takový běžci, kteří z důvodu, že jejich předstartovní zdravotní stav nebyl dobrý v závodě nestartovali. Dnes je ale opravdu hlavně o penězích a to je velká chyba. Život nikdo nikomu nevrátí.

>> Ivo Domanský, 6. 2. 2008 09:18:45

Souhlasím i nesouhlasím s I. Domanským. Sám jsem absolvoval 20 maratonů (všechny pod tři hodiny) s osobním rekordem 2:33hod. Poslední maraton jsem běžel v roce 1991 ve 34 letech,. Po té mi byla zjištěna hypertenze, později k tomu i hyperlipidemie (cholesterol bez prášků 10, nyní při léčbě Lipanthylem (1 denně a 1/2 Medostatinu mám celkový cholesterol 4,2 – a při celkem 4 práškách na tlak denně mám tlak plus minus 140/80) avšak občas mi vyletí systola i ke 180). To bylo pro mne impulsem, abych skončil s maratony i přes to že mi dr. P. Krejčí (lékař fotbalové reprezentace ČR a primář odd. funkční a tělovýchovné diagnostiky ÚVN Praha)řekl, že k tomu není důvod. Náhlá úmrtí sportovců mimo jiné fotbalisté, hokejisté, ale v ČR nedávno i 16 letý florbalista a samozřejmě i všichni výše uvedení atleti mně nenechávaji v klidu. Přes vrcholnou péči (4 kontroly do roka včetně biochemie, klidového EKG a tlaku, 1 zátěžový test u dr. Krejčího)nejsem zrovna klidný. Protože všichni výše uvedení měli totéž.. Čili prohlídky jsou lepší než nic, ale je otázka, zda opravdu vždy zabrání všemu. Čili – prohlídky ANO, ALE JE NUTNO SI UVĚDOMIT JEJICH OMEZENOU ČASOVOU PLATNOST… Kromě toho jsem si opatřil měřič Suunto T4 včetně Foot podu a měřiče TF, trénuji podle nich a dále provádím samoměření TK pomocí přístroje OMRON M3. Tak mám pocit, že více pro svoji bezpečnost udělat nemohu, ale dále se kromě těchto empirických údajů řídím i pocity, a necítím -li se zrovna dobře, na závod raději nejdu. Takto jsem jednou přišel o Běchovice, kdy jsem se subjektivně cítil špatně a i přes ujištění dr. Krejčího, že jsem v pořádku jsem raději jen lehce potrénoval. Byl to ten rok, kdy na trati umřel jeden veterán ze Zlína, takže jsem asi udělal dobře..Od roku 1992 běhám jen závody do cca 13 –15 km, nestojí mi to za ty nervy. I tak běhám bez přerušení 32 let… Ale stejně jsem vždy klidnější, když mezi účastníky závodu vidím prof. Pirka.. Už jednou jsem ho viděl při Běchovicích v akci (a jen díky jemu onen veterán přežil a příští rok běžel znovu..) Přece jen..co kdyby..
A na okraj zdraví nemá logiku, občas se mi stane že před tréninkem naměřím např. TK 160/65 a 10 minut po doběhu 98/54.. Čili všechno s rozumem..
Když tak vidím některé veterány, jak absolvoují nemoc ne nemoc 6 závodů týdně…
V. Černý cernyvac

Asi nejen pro mě zajímavé téma. Do diskuse se připojuji úvahou, že na jedné straně odborná vyšetření přináší zjištění o změnách ve svalech, buněčných strukturách a „pajšlu“ vůbec po maratonu, na straně druhé i řada amatérských běžců, o špičkových nemluvě, zvládá v treninku velké objemy včetně nějaké té rychlosti a to s důrazem na minimálně jednou v týdnu dlouhý běh, kterým je myšlen běh kolem 30 km, tedy i přes. Samozřejmě závod na hranici osobních možností s organismem zamává a návrat do „normálu“ trvá, ale usuzuji, že
vhodně stupňovaný trenink je právě cestou k získání adaptability organismu k většímu a většímu zatížení. Zajímalo by mě, zda jsou k dispozici šetření o dopadech zátěže na různě trénovaný organismus, případně podle čeho se nejlépe hlídat,
abychom to nepřehnali v situaci, když to ještě relativně zvládáme, ale cítíme, že opatrnost je asi na místě. Konkrétně při maratonu jsem při téměř konstantní rychlosti běžel první půlku s TF kolem 160, v druhé půlce se při zachování tempa TF postupně „plíživě“ zvyšovala až jsem končil na 175, přitom jsem se cítil stejně, ale říkal jsem si, že ty tepy jsou nějak moc.
Zdravím Miloš Kmuníček

Já bych si dovolil jen drobnou historickou připomínku : Že by Feidippides kromě doleženého běhu z Athén do Sparty a zpět uskutečnil i zmiňovaný běh z Marathonu do Athen není vůbec jisté… neexistují totiž o tom dobové záznamy. Mnozí historikové tudíž onen běh buď přisuzují jinému běžci, či přímo jej považují za báji. Také není známa konktrétní trasa, kudy měl údajně běžet, takže o délce lze jen spekulovat. 42 195 m je náhodná délka tratě z olympiády v Londýně (r. 1908)

Souhlas. Některé prameny uvádějí jako maratónského posla Feidippida, některé Diomedóna a některé považují celý příběh za vymyšlenou zkazku. Pokud se trati týče, většina pramenů se shoduje na délce okolo čtyřiceti kilometrů, ale některé uvádějí severní hornatou cestu, která by mohla být i výrazně delší než 60km.

Článek potvrdil můj názor, že preventivní lékařské prohlídky by se měly přikázat spíš před povolením nákupu bůčků, uzenin, pohodlných gaučů, křesel a televize :)
Když srovnáte náhlá úmrtí vlivem sportu s úmrtností vlivem fyzického nepoužívání těla (infarkty, cukrovka, mrtvice), pak není o čem mluvit.
Máme tady přece daleko vyšší pravděpodobnosti smrti např. při dopravní nehodě atp.

V listopadu loňského roku se v New Yorku na start maratonského závodu, který byl americkou kvalifikací pro OH v Pekingu, postavil i Ryan Shay. Závod, který měl být jeho vstupenkou na olympiádu, však nedokončil. Na desátém kilometru zkolaboval. Když vítěz závodu dobíhal do cíle, Ryan Shay již nebyl mezi živými. Proč umírají? Rekreační běžci i top závodníci procházející pravidelnými zdravotními testy. Překvapivá zjištění přináší článek Libora Vítka.