Ve sportovních kuloárech kolují zprávy o konci tvé triatlonové kariéry. Jak to tedy je, Karle?

Bohužel musím potvrdit, že to nejsou žádné fámy a že tomu tak opravdu je. Zimní přípravu jsem trénoval velmi poctivě, dával tomu hodně a cítil jsem, že na prvních závodech budu mít dobrou formu a zajedu minimálně tak dobré výsledky jako vloni. S Honzou Čelůstkou (český olympionik v triatlonu pro Londýn, pozn.red) a Realiz teamem jsme absolvovali vydařené soustředění v Turecku. Pak přišlo to nešťastné zranění.

Co se přesně stalo?

Doktoři mi vlastně dodnes neřekli přesnou diagnózu. Několik dní před plánovaným Krušnomanem (závod v dlouhém duatlonu, pozn.red) jsem měl lehčí běžecký trénink a po něm mě začala bolet kyčel. Říkal jsem si, že to nic není, ale bolest neustávala. Nešlo téměř běhat ani plavat. Dostal jsem naordinovaný klid, odložil pár naplánovaných závodů a doufal, že to přejde.

Nepřešlo?

Klid jsem poctivě dodržoval a chodil na speciální fyzioterapii. Dozvěděl jsem se, že příčina je někde od páteře, snad kostrč. Bohužel i po třítýdenním sportovním nicnedělání to bylo pořád stejné. Zkusil jsem běžet deset kilometrů lehce a při běhu jsem bolest necítil. O to horší to bylo potom. Tušil jsem, že je to zlé.

Myslíš, že už není šance na vyléčení? Není rozhodnutí o konci kariéry příliš ukvapené a definitivní?

Šance na vyléčení možná nějaká je. Ale triatlonu se věnuji sedm let a když něco dělám, chci to dělat naplno. I kdybych se dostal znovu do tréninkové zátěže, tak vím, že bych nemohl být připravený na sto procent. Když jdu na start, myslím na vítězství. Je pro mě těžké se spokojit s druhým nebo třetím místem. Takže to jsou důvody mého rozhodnutí. Chci končit na vrcholu.

Dokážeš si představit jít ještě někdy na triatlonový závod a skončit třeba někde hluboko ve startovním poli?

Určitě ano. Triatlon je sport, který mám hodně rád a hodně jsem mu věnoval. Rád přijedu na závod, popovídám s kamarády, zajdeme na pivo. To jsem dřív nemohl.

Stopka vystavená tvým zraněním znamená i přeskládání ještě nedávných priorit. Je to tak?

Určitě. Ale snažím se i v tomto najít pozitivní věci. Od třinácti let jsem závodně vesloval a byl dokonce v juniorské repre. Naštěstí mi bolavá kyčel nebrání v tomto sportu a tak jsem se po domluvě se svým šéfem z Triexpertu Honzou Lepierem rozhodl vrátit do lodi. Trénujeme skoro šestkrát týdně a v září zkusíme mistrovství ČR na dvojce.

S čím se pojí tvé vzpomínky na triatlonová léta? Jaký závod tě nejvíc chytil za srdce?

Velmi rád vzpomínám na evropské mistrovství v xterra triatlonu v Rakousku. Bral jsem tam tehdy v roce 2009 stříbrnou medaili a je to závod s nádhernou kulisou. Pětinásobné vítězství na Krušnomanovi si také velice považuji. A loňský triumf na MČR v duatlonu v Žamberku, kdy se mi podařilo odjet samotnému skupině, kde byl i Přemek Švarc. Závodů jsem jel opravdu spousta a je těžké vypíchnout některé z nich.

Mrzí tě něco ve tvé kariéře triatlonisty?

Nedávno jsem o tom akorát přemýšlel. Mrzí mě, že se mi nikdy nepodařilo zajet halfironmana (1,9 km plavání, 90 km cyklistika, 21,1 km běh, pozn.red) podle svých maximálních možností. Vloni na Czechmanu jsem na tom byl dobře, mohl jsem vyhrát, ale v závěru přišly žaludeční potíže. A v Teplicích na Grafimanovi mi to v prudkém dešti a studeném počasí vůbec nejelo a ještě k tomu jsem měl kousek před cílem defekt.

Budeš mít teď víc času na práci a rodinu, ne?

Pracuji jako vedoucí běžeckých speciálek triexpert v Brně a Praze. Pro tuhle práci skoro dýchám. Co se týče rodinného života, tak se nám nedávno narodilo čtvrté dítě. Manželka mě velmi podporovala i v době, kdy jsem se naplno věnoval triatlonu, ale určitě bude ráda, když teď budu víc doma.