Znamená tvá cesta do Antarktidy, že v tvé kariéře nastává zlom a budeš si teď více vybírat „zážitkové“ závody, nebo se budeš dál věnovat dlouhému triatlonu?

„Budu se nadále věnovat především dlouhému triatlonu. Přípravu na něj si však vždy rád zpestřím podobnými závody. I v minulosti jsem se občas vydal „jinam“. Na Beskydskou 7, Horskou výzvu. Zejména závod po pás ve sněhu v Jeseníkách byl skvělou přípravou. Rýsuje se do budoucna pozvání pořadatele na maraton na Severním pólu. Traťový rekord 3:49 tam drží borec s časem 2:17 v maratonu. Myslel si, že to dá pod tři hodiny.“

S jakým cílem bys do toho závodu na Severním pólu šel?

„Severní pól je spíše otázka budoucnosti. Počkám si, až mne tam pozvou pořadatelé na své náklady. Ta možnost je údajně dost pravděpodobná. Mým cílem pak bude samozřejmě v maratonu zvítězit. Stovka se tam neběží. A budou-li slušné podmínky, tak i zaútočit na traťový rekord.“

Někteří čtenáři v komentářích pod reportážemi z Antarktidy uvedli, že jsi kvůli počtem účastníků limitované konkurenci nemusel jít na hranu svých schopností. Jak bys na toto zareagoval?

„Každý má právo na svůj názor a na to jít do toho, pokud si na to vydělá nebo najde sponzora. Startovné je tam určitě limitujícím faktorem, stejně jako kapacita letadla, které dovoluje maximálně 60 účastníků. Občas pořadatelé někoho pozvou. Na hranu svých možností jsem se snažil jít v obou závodech s cílem překonat stávající traťové rekordy. Ty byly na úrovni 3:41 pro maraton a 12:06 pro závod na 100 km. Regeneruji velmi rychle, obzvlášť po maratonu na měkkém povrchu. Po ultra na 100 km jsem však zažil neskutečnou únavu. Nejhorší v životě. Rozcházel jsem to více než týden.“

Čím si ji vysvětluješ? Zkušenosti s aklimatizací a „jet lag“ máš a Ironman je taky pěkná porce hodin.

„Nezvyklou únavu asi způsobily nezvyklé podmínky a fakt, že stovka se běžela jen nějakých 48 hodin po maratonu. Na B7 už jsem běžel i 13 hodin a na Horské výzvě v Jeseníkách také 11 hodin ve sněhu. Tehdy jsem z toho byl unavený dva tři dny. Teď asi týden. Svou roli sehrály podmínky přímo při závodě, mráz, vítr, nerovný a bořící se povrch, stejně jako situace po něm. Spánek ve stanu při mrazivé teplotě, nemožnost se vyjet nebo vyplavat. Těžko říci, co převládlo.“

Extrémních závodů je mnoho. Proč ses rozhodl právě pro tento?

„Dostal jsem nabídku sponzora uhradit nemalé náklady na tuto akci. Vzhledem k atraktivitě lokality jsem moc neváhal. Taková možnost se už v životě nemusí opakovat. Navíc jsem tušil, že právě podmínky tam panující by mi měly velmi vyhovovat. Přece jen je mých 80 kg na klasický silniční maraton moc a mé silové pojetí běhu, které je výsledkem let veslování a dlouhých triatlonů, rovněž. Obojí mělo být naopak výhodou na Antarktidě, a to se potvrdilo.“

V čem to bylo podobné nebo naopak těžší než závody, které jsi dosud absolvoval?

"Podobnost se nabízela právě v délce zatížení. Delší než klasický maraton a v případě 100 km delší než celý Ironman. Vzhledem k běhu po nerovném a bortícím se povrchu to bylo také více o síle. Stejně jako u maratonu absolvovaném po 180 km na kole.

Těžší to bylo samozřejmě díky klimatickým podmínkám. V úsecích proti větru byla při maratonu vnímaná teplota údajně až –35°C. Zejména při 100 km byla velmi špatná viditelnost. Nízká oblačnost a sněžení a prakticky každý došlap byl do neznáma (led, sníh různé hloubky a pevnosti). Některé úseky se daly běžet i pod 5 min/km, jiné s maximálním úsilím jen 8 min/km. Jiné to také bylo kulisou. Davy diváků a soupeřů při Ironmanech vystřídala opuštěná scénérie. Ta byla však tak úchvatná, že se během těch dvou závodů určitě neomrzela."

Jak ses vyrovnával s tím extrémním mrazem? Měla domácí příprava v mrazáku v Nivnici a kryoterapie smysl?

„Myslím si, že jsem se s mrazem vyrovnával dobře. Určitě na tom měla lví podíl právě pravidelná kryoterapie (asi 15× 4 minuty při –190°C) i běhání v mrazírnách (asi 8× 60–90 min při – 22°C), stejně jako celoroční sprchování ledovou vodou. Význam to vše mělo hlavně pro navyknutí průdušek na vdechování mrazivého vzduchu. S tím mívám vždy zkraje zimy problém a na Antarktidu jsem odlétal předtím, než u nás mrazy letos začaly.“

Jak se ti dařilo spát při denním světle? Byla v něčem specifická aklimatizace nebo je tvůj organismus již zvyklý z mnohaletého cestování?

„Obecně neusínám nikdy a nikde snadno. Problémem byla také teplota ve stanu, která se pohybovala kolem – 5°C. První tři noci, před maratonem, mezi závody a před ultra na 100 km, jsem si bral prášek na spaní. Pak už unavené tělo usínalo snáze. Navíc vzhledem k 24hodinovému slunci a stálé pohotovosti na cestu domů bylo celkem jedno, v kolik pak člověk usne a kdy se probudí, takže někdy jsme se budili na snídani v době oběda ve 14 hodin.“

Nelimitovala tě čerstvě zhojená zlomenina? Vždyť sádru jsi sundal jen pár dní před startem.

„Sádru jsem sundal o tři dny dříve, těsně před odletem, aby se ochablá ruka trochu rozcvičila. Při běhu samotném mne to nijak nelimitovalo. V tréninku jsem běhal dvakrát denně i se sádrou a závažím na druhé paži. Pouze jsem musel veškeré občerstvování a manipulace s oblečením provádět výhradně pravou rukou.“

Který zážitek ti zůstane nejdéle v paměti?

„Paradoxně asi nekonečné čekání na odlet zpět domů. Nastalo velmi špatné počasí, při němž nedokázal přistát ani odolný Iljušin 76, a tak jsme se šest dní třikrát denně scházeli na "update“ ohledně odletu, než přišly pozitivní zprávy. Mezitím nám všem uletěly všechny spoje do Evropy, takže jsme další tři dny čekali v Chile na další spojení. Pozitivních zážitků bylo však v souhrnu mnohem více."

WEB PETRA VABROUŠKA

FACEBOOK PETRA VABROUŠKA