Mluvíš mi z duše! Pokaždé, když si to hasím vláčkem od slečny ze severní moravy do západu čech, tak chci aby vypli prod a já zůstal na nějakou tu hodinu stát ve stanici Bezpráví(mezi Pardubicemi a Českou Třebovou). Pěkně bych si to tam oběhl, je to tam nádherné!

Také jsem rád jezdíval v dětství vlakem z Troubska do Zastávky. Tato cesta se mně vždy moc líbila. Sen se mně nakonec splnil, neboť jsem tam pak celé 4 roky studoval na místním gymnáziu. K tomu patřily občasné branně orientační závody po okolí, na podzim bramborové brigády na okolních družstevních polích i výuka autoškoly po silnicích v okolí. Na stadionu v Zastávce jsem také dosáhl své dosud životní rekordy na tratích 100 m, 400 m a 800 m.

Pani jo, pripadal jsem si jako pri cteni Oty Pavla.

Malí kluci mohou mít všelijaké sny a přání, některé možná těžko splnitelné, jiné zdánlivě ne až tak nedostupné. A přece na jejich splnění si někdy musí počkat až do dospělosti. Mým snem bylo, vždy když jsme jeli vláčkem z Brna směrem na Třebíč nebo Jihlavu, aby vlak zastavil v úseku mezi Rosicemi a Zastávkou nebo mezi Zastávkou a Vysokými Popovicemi, protože mě tam velmi okouzlovala příroda, na kterou jsem koukal z okna vlaku.