Mám na mysli ten pocit, kdy už třeba při závodě nemůžete, ať už psychicky nebo fyzicky, ale nechcete, aby celá vaše dosavadní příprava přišla vniveč. Nebo třeba při tréninku, když zrovna nemáte pohodu a v půli kopce máte strašnou chuť přejít do chůze a přitom víte, že na ten kopce PROSTĚ MÁTE!!! Já tuhle zkusil antipřesvědčovací metodu – namísto nesmíš zastavit!!!, kdy mozek okamžitě vydá nohám pokyn ZASTAV, jsem si říkal uprostřed kopce ZASTAV!!! a tělo – světe zboř se – přidalo! Radek

U mě to vychází z filozofie, že když člověk něco dělá, tak to má dělat pořádně, nebo to nemá dělat vůbec. Takže možnost zastavení při běhu (zvláště závodním) je v mém mozku nějak vytěsněna. Poprvé jsem zastavil na půl minuty v Krči při tom letním závodě na 10600m, kdy mě píchalo v boku z poledního oběda (pozůstatek čočky, člověk je nepoučitelný). Vím, že když mě míjel Mirek Otava, tak jsem si nadával, jaký jsem blbec, proč jím před závodem, když vím, jak mi to „škodí“. Za chvíli jsem se rozběhnul, a bylo to v pohodě. Při jarním PIMu jsem si zase nadával po 30km, proč jdu na marathon, když nemám pořádně natrénováno. Tam mi zase dodal sílu pár km před cílem, když jsem potkal na Národní tř. „mladíka“ Luboše Seidla (umí 10km v pohodě za 38min.) trápící ho se s křečí, poznatek, že bídně na tom nejsem jenom já. To mě zase nakoplo tak, že jsme to společně doběhli až do cíle. Takže nepřijde-li zranění, je to v mém případě jenom o vůli …

Nevím, zatím mě to při závodě ani tréninku nepotkalo. Tedy ta myšlenka, že bych zastavil. Při tréninku myslím úplně na něco jiného než na běh a ono to nějak běží jaksi samo a při závodě? fakt nevím mám tak nějak vymazáno :)

Nevím, jestli mám oprávnění se k tomu vyjadřovat: už spoustu kopců jsem vyšel namísto vyběhl, někdy mám pocit, že tělu až příliš ulevuji, ale provází mě většinou pocit naprosté pohody. Málokdy jsem při závodu prožíval nějakou těžkou krizi, že bych řešil dilema dokončit/nedo­končit. Prostě jsem pokládal za normu, že závod se musí dokončit, i kdyby se dělo cokoliv (ale možná za tu cenu, že ten výkon není zrovna nejlepší).

Svým způsobem byl pro mě obtížný právě ten nedávný maraton ve Stromovce, kde mým problémem bylo, že jsem zejména po 30 km ztratil rychlost a neuměl jsem se nakopnout na rychlost původní, prostě to nešlo a byl i náběh na křeč, což jsem předtím nikdy neměl. Takže i to byl boj, který jsem vyhrál i prohrál zároveň: vyhrál proto, že závod jsem dokončil (a v osobním rekordu), prohrál proto, že jsem se nepřinutil k udržení toho tempa…

Co bylo mým motivem? To stejné, co mě motivuje, když žádný problém není: 1) radost z běhu, 2) zásada, že chci dokončit.

Na běh do kopce mám tento recept: lehce přivřít oči a říct si, že běžím s kopce…

Na motivaci pri treninku jsem vyzral tak, ze vsechno beham s kamaradem, ktery je jeste mnohem lepsi bezec nez ja (teda rychle veci chodime kazdy svym tempem, jen se mijime a povzbuzujeme – tady me musi motivovat hodinky) – a ve dvou je to alespon pro mne mnohem snazsi. A pri zavodech nevim – pri tech par, co mi vyslo, jsem se proste drzel nejake skupinky a ta mne vytahla k lepsim vykonum.

Já jsem na Stromovce v krizi po 32 km prostě vždycky na 1–2 min. zvolnil do chůze. (Říkejme tomu běh rychlostí 5 km/hod :) ). Udělal jsem to celkem 4×, takže když příště celou trasu poběžím budu cca o 2–3 minuty rychlejší, i kdybych se jinak nezlepšil. Motivace byla „MOC CHCI DOBĚHNOUT“. Teď už jsem samozřejmě poučen – když už jsem nemohl měl jsem přidat :)

Stare tema, ale presne o tom jak jsem se dneska trapil. Nejsem zadny zkuseny bezec, ale bezet na 75% TFMax treba hodinu mi nedela problem. Dneska jsem mel jen kondicni vybeh, ktery jsem po 25 minutach vzdal. Cesta strasne klouzala, nesnasim blato, nesmeky uz to taky nepobraly. Kazdy treti doslap jel dalsi pul metr jakymkoliv smerem, navic jsem asi poprve „narazil do zdi“. Naproste vycerpani, hlavne asi psychicke. Jeste minutu jsem si rikal, to prejde, pobezim po kraji cesty, kde jsou drny, ktery neklouzou, ale nepomohlo to, pridal jsem a zacal jsem mit mzitky pred ocima a tak jsem to proste vzdal. Dal jsem si energy tycku a dosoural se domu. Na takovy stav asi zadna rada neni dneska me beh totalne dostal, ale tesim se az vybehnu zitra 

Mžitky před očima? A na jaké TF jsi to běžel? Nejde na Tebe nemoc? Chtělo by to asi někdy vyběhnout s někým jiným…

Bezel jsem pod 80%. Rekl bych, ze na mne lezou vanoce – nakup, synova besidka ve skole, uklid, odflaknutej obed. Myslel jsem, ze si pri behu oddechnu, ale asi uz jsem nemel energii. S nekym jinym vybehnout jde tezko, jsem naprosty exot u nas na vesnici. Kolega beha taky, ale je to 10 km daleko, navic kazdy behame jindy, on po ranu ja vecer. Ikdyz se snazim i trochu hubnout, je potreba do sebe nejaky ten sacharidovy zaklad dostat.

Pri samotnom behu ako takom nemavam problem s tym, ze sa mi chce zastavit, ci prejst do chodze. Ak uz treba, tak trochu spomalim. Do kopca beham rad a ide mi to lepsie ako na rovine, takze ak s niekym bezim, tak vidim, ze on/ona sa trapi viac a predsa bezia, tak preco by som nemal ja. Mavam vsak problemy s motivaciou pri intervalovych treningoch, ci zavodoch na drahe, kde ked nebezim, co si zaumienim, tak ma to strasne demotivuje a nejeden raz som uz zabalil. Nie preto, ze by som uz nemohol, alebo ma nieco bolelo, ale pre frustraciu z toho, ze nie som schopny bezat to, na co mam. Vela ludi si povie „tak co, pobezim to o par sekund na km pomalsie, proste nemam den“, ja vsak som vela krat zabalil a povedal si, ze to nema zmysel… nie je to spravna taktika a pracujem na tom, aby som tieto negativne myslienky zapudil. Problem bude skor s egom, ktore mi nedovolovalo si pripustit, ze v den ked to nejde sa da bezat aj o minutu pomalsie (napr.) a svet sa nezbori. Takze moja motivacia je a) byt sam so sebou spokojny, b) vediet, ze lepsie to uz neslo, lebo som dal do toho vsetko. Samotne dobehnutie nie je problem, ak ma nepostihnu zdravotne tazkosti. Kazdy bojuje so svojimi demonmi a kazda, aj ked navonok hlupa, povzbudzujuca myslienka je ceny zlata.

Nekdy kdyz mam fakt spatny den a nechce se mi, tak dam na jednu poucku co sem nekde cetl, ze to mam zkusit cca 15 min. a kdyz to ani pak nejde, tak to zabalit. Jenze pak si predstavim nejakeho spravneho pupika s cigarkem v hube, skopikem pivicka pro zapiti panacka a ptam se sam sebe:„To by si chtel !?“ A tak se na nej v duchu divam a bezim a bezim a …

Teraz v zime i ja pocitujem obcas nechut ist behat. Vybrat sa von po prichode z prace do tmy, mokra a blata si ziada notnu davku sebazaprenia. Musim samu seba presviedcat, ze po celodennom sedeni na zadku v kancelarii moje telo a mysel potrebuju riadne prevetrat – takze sa vlastne idem vyvencit. Ked sa uz obleciem a vyrazim von, som rada, ze som nepodlahla pokuseniu lenivosti. Inak takto vecer po tme s celovkou sa mi behava lepsie. Isty vplyv ma na to, ze nikoho v lese nestretavam, ziadnych psickarov, vsade klud, ticho. Podvedomo citim akysi strach, takze zastavenie neprichadza v uvahu, bojim sa i zimy a prechladnutia. I do kopcov sa mi radostnejsie beha, pretoze v uzkom kuzeli svetla celovky nevidim jeho stupanie a dlzku. Len sa neviem donutit do dlhsim behov ako 12 km a to ani cez vikend. Najlepsou motivaciu je bliziaci sa maraton. Na ten clovek musi poctivo trenovat i ked sa mu nechce, lebo co zanedba sa mi znasobene vrati. A Vianoce + pokusenie zakuskov a kolacikov treba kompenzovat aktivitou ⇒ kazdy den cez sviatky behat aspon 1 hod, ked uz lyzovat sa neda.

S motivací to mám tak,že ji neřešim,prostě po práci vyběhnu a podle pocitů při běhu ,si přidám nebo zkrátím běhání,většinou to ale dopadne tak,že si řeknu „když už jsem vyběhl ,nemá cenu končit po půlhodince , dám minimálně hodinu“ Nejsem ale žádnej závodník,běhám jen pro radost,tak mě nehoní nějaké tréninkové dávky.Mám volnou pracovní dobu,tak chodím do práce na půl šestou ,abych byl v půl třetí doma a mohl běhat za světla.Když už jsem tak brzo vstával ,kvůli běhání ,je potom škoda nejít. Stává se mi,že si řikám,jakoby rozumně :nepůjdu ,bolí mně záda,svaly atd.,Donutím se a během běhu, mně nebolí nic. I proto jsem zavedl vyběhnu vždy a pak uvidím.

Mě se teda při trénincích nestává, že bych nemohl – to se jen začnu tvářit jako že ze sebe dávám všechno a doběhnu to (tradičně výběhy kopců nebo itervaly). Co se vzpomínám na letošek, dvakrát jsem šel tzv. na krev: na Sedlecko-prčickém trháku jsem potřeboval ionťák a poslední 1,5 až 0.5 km do cíle jsem běžel tak o 2 minuty/km pomaleji než zbytek trati. Podruhý mi tak trochu došlo na mattonce. Pokaždý jsem začal vyloženě řvát (v Praze hlavně tam, kde nebylo moc lidí) a tim se člověku docela uleví. Vyčerpáním jsem za cílem skoro až padal na několik azávodech, ale myšlenky na chůzi jsem měl jen na tom kopci. Navíc na mattonce mě hnalo dopředu, že si běžím pro osobák… :)A zopakuji známé moudro: když někoho předběhnete, dostáváte křídla, když někdo předběhne vás, je to opačně… :)

Zdravím, přidám jeden osobní příklad k motivaci. Má žena se dívala 2 roky na mé běhání sice hodně vlažně, ale celkem shovívavě. Důvody, proč běhám nechápala, a na mé neustálé nabídky- „pojď si zaběhat se mnou“ reagovala následovně: nemám čas, běhání od základky nesnáším, co by na to řekli lidi, ty mi stejně utečeš, neuběhnu ani 500 m, sama běhat rozhodně nikdy nebudu, a už vůbec ne s tímhle, nikdy to na sebe nenavléknu (sporttester) apod. Začátkem ledna mě k mému úžasu vyzvala, že si dáme zkusmo jeden běh. „Běželi“ jsme 4 km, střídali jsme chůzi a „běh“ (8:30 min/km) – od té doby běhá a běhá a …

Situace koncem března: ležím doma s angïnou, hlídám děti. Žena přijde z práce a říká: dneska je venku pěkně, dám si svých 5 km (je pátek, běží již potřetí v tomto týdnu), můžu si půjčit Tvůj spottester ? A lehčí o 4 kg (od ledna) s usměvem vyběhne ven. Já jen tiše závidím, proklínám své bacily – zároveň obdivuji svou drahou polovičku a říkám si: jak je ten život zvláštní a jak mě stále dokáže svými „zvraty“ překvapit.

Tudy, blahopřeji…

Doufam ze mi to nebudete mit za zle, ale krome mnoha jinych ruznych motivacnich veci mi pomaha i pomysleni na lidi kteri ten dany den behat nemohou, at uz kvuli praci nebo kvuli zraneni … chranbuh, nikomu nic takoveho nepreju, to opravdu ne, ale kdyz uz nekdo koho znam nemuze ven, tak si rikam, ze o to vice ja musim, protoze to je konecne prilezitost kdy mohu trochu zkratit tu ztratu co na ty dotycne mam.

[quote=Mirek Kostlivý]U mě to vychází z filozofie, že když člověk něco dělá, tak to má dělat pořádně, nebo to nemá dělat vůbec. Takže možnost zastavení při běhu (zvláště závodním) je v mém mozku nějak vytěsněna. Poprvé jsem zastavil na půl minuty v Krči při tom letním závodě na 10600m, kdy mě píchalo v boku z poledního oběda (pozůstatek čočky, člověk je nepoučitelný). Vím, že když mě míjel Mirek Otava, tak jsem si nadával, jaký jsem blbec, proč jím před závodem, když vím, jak mi to „škodí“. Za chvíli jsem se rozběhnul, a bylo to v pohodě. Při jarním PIMu jsem si zase nadával po 30km, proč jdu na marathon, když nemám pořádně natrénováno. Tam mi zase dodal sílu pár km před cílem, když jsem potkal na Národní tř. „mladíka“ Luboše Seidla (umí 10km v pohodě za 38min.) trápící ho se s křečí, poznatek, že bídně na tom nejsem jenom já. To mě zase nakoplo tak, že jsme to společně doběhli až do cíle. Takže nepřijde-li zranění, je to v mém případě jenom o vůli …[/quote] Já se nerad nutím. Proč bych nezastavil? Odpočinu si a počkám na ten správný pocit.

2 Tudy: Díky za dodání optimismu, ještě rok a třeba taky vyběhne 

Tudy : Začátkem ledna mě k mému úžasu vyzvala, že si dáme zkusmo jeden běh. „Běželi“ jsme 4 km, střídali jsme chůzi a „běh“ (8:30 min/km)

Tak do teto faze jsme se zenou dostaly tento vikend.Dokonce jsem byl pochvalen jako ohleduplny vodic.Drzte nam palce ,at to vydrzi.

2 Tudy: Díky za dodání optimismu, ještě rok a třeba taky vyběhne 

[quote=milan]Tak do teto faze jsme se zenou dostaly tento vikend.Dokonce jsem byl pochvalen jako ohleduplny vodic.Drzte nam palce ,at to vydrzi.[/quote] hele milane nechcete chodit radeji do kina? to ze me porazis ty na to sem si zvyknul, to ze me zacne za chvilu porazet tvuj mladej to treba taky zkousnu ale esli zacne tvoje zena behat tak od ni bych porazku nevydejchal :D

[quote=Luckybo­y][quote=milan]Tak do teto faze jsme se zenou dostaly tento vikend.Dokonce jsem byl pochvalen jako ohleduplny vodic.Drzte nam palce ,at to vydrzi.[/quote] hele milane nechcete chodit radeji do kina? to ze me porazis ty na to sem si zvyknul, to ze me zacne za chvilu porazet tvuj mladej to treba taky zkousnu ale esli zacne tvoje zena behat tak od ni bych porazku nevydejchal :D[/quote] Tvoji prosbu vyřídím, :D ale splnění nezaručuji.

[quote=hyneek][qu­ote=Mirek Kostlivý]U mě to vychází z filozofie, že když člověk něco dělá, tak to má dělat pořádně, nebo to nemá dělat vůbec. Takže možnost zastavení při běhu (zvláště závodním) je v mém mozku nějak vytěsněna. Poprvé jsem zastavil na půl minuty v Krči při tom letním závodě na 10600m, kdy mě píchalo v boku z poledního oběda (pozůstatek čočky, člověk je nepoučitelný). Vím, že když mě míjel Mirek Otava, tak jsem si nadával, jaký jsem blbec, proč jím před závodem, když vím, jak mi to „škodí“. Za chvíli jsem se rozběhnul, a bylo to v pohodě. Při jarním PIMu jsem si zase nadával po 30km, proč jdu na marathon, když nemám pořádně natrénováno. Tam mi zase dodal sílu pár km před cílem, když jsem potkal na Národní tř. „mladíka“ Luboše Seidla (umí 10km v pohodě za 38min.) trápící ho se s křečí, poznatek, že bídně na tom nejsem jenom já. To mě zase nakoplo tak, že jsme to společně doběhli až do cíle. Takže nepřijde-li zranění, je to v mém případě jenom o vůli …[/quote] Já se nerad nutím. Proč bych nezastavil? Odpočinu si a počkám na ten správný pocit.[/quote] Pokud přijde krize tak zpomalím a dalo by se říct že za každou cenu musím doběhnout do cíle. Pokud běžím, tak se tak nějak ještě držím v závodu. Pokud jsem zraněný tak jsem schopný ještě jakousi setrvačností doběhnout (pokud to není vážné). Kdybych měl odpočívat, tak pro mě závod končí, protože bych se už asi nerozběhl.
V tréningu to je něco jiného, tam zastavím, když si např. potřebuju odskočit nebo se napít ze studánky při dlouhém běhu, zavázat tkaničku nebo vysypat jehličí z boty…

U mně jde hlavně o prevenci. Velmi bedlivě pozoruji vnitřní pocity a dle toho určuji tempo. Najednou je mi horko a současně naskočí husina, a to je zle. Raději si zpomalím než abych zastavil. Když už jdu, rozebírám kde jsem to nestačil rozpoznat. 

Prochor PS: Běh mě baví a VELMI ZÁLEŽÍ na důvodu proč běžím, zlepšení rychlosti, pro vytrvalost, vyklusávačka, dobrá nálada, odlaďování techniky běhu či jde o závod.

[quote=Radek]Mám na mysli ten pocit, kdy už třeba při závodě nemůžete, ať už psychicky nebo fyzicky, ale nechcete, aby celá vaše dosavadní příprava přišla vniveč. Nebo třeba při tréninku, když zrovna nemáte pohodu a v půli kopce máte strašnou chuť přejít do chůze a přitom víte, že na ten kopce PROSTĚ MÁTE!!! Já tuhle zkusil antipřesvědčovací metodu – namísto nesmíš zastavit!!!, kdy mozek okamžitě vydá nohám pokyn ZASTAV, jsem si říkal uprostřed kopce ZASTAV!!! a tělo – světe zboř se – přidalo! Radek[/quote] No tak to chce hned několik věcí. Já si vždycky vzpomenu co by tomu asi řikaly kámoši co s nima jezdim na soustředění. Jak by asi koukali na nějaký máslo co zastaví, když ho to trochu bolí. Nejlepší je samozřejmě běhat s někým, kdo tě motivuje a díky tomu nezastavíš. Mám to z vlastní zkušenosti, když jsem běhal kopce sám a nešlo mi to, byl jsem z toho znechucenej a tak jsem si namluvil, že takový trénink nemá cenu a šel domů. O týden později jsem to běhal s kámošem a vylítal to jak blesk úplně v poho.

Při tréninku ten pocit nemívám, většinou se na něj těším a že někdy není člověk úplně „redy“, tak se to dožene zítra. Ale teď jsem běžel svůj první maraton, bylo dusno před bouřkou, 28 stupňů. Možná si pamatujete ty pocity před startem kolem žaludku, mrazení, uklidňování se, které je úplně k ničemu. Těšil jsem se jako malej, ale krize, kterou jsem měl kolem 35km (ještě že jsem si o ní tolik přečetl a čekal ji :)), tak to jsem ještě neměl. A na žádnou metodu, jak z ní ven, jsem nepřišel, anžto jsem nebyl schopen myslet vůbec na nic, pil jsem všechno, co mi dali do ruky a v pudu sebezáchovy jsem se držel při okraji cesty, aby mě někdo nepřejel. Úpěnlivě jsem hleděl na „pohyblivou“ cestu, abych nezakopl a klopýtal do cíle. Až někdo najdete způsob, jak z toho ven, rád se poučím. Pro příště. Jsem totiž nepoučitelný a půjdu do toho znovu :).

Jo hele, to je pravda. Je neskutečně zajímavý jak funnguje naše mysl. Já jsem sprinter, ale občas se musí jít 400m a tak to jdu. Kámoš mi sice říká, že závod na 800m je horší, čemuž jde ale už stěží uvěřit, ptotože zakyselení laktátem po čtvrtce je extrémní humáč. Nucení ke zvracení. Bolest nohou a zadku jak „sviň“ a taky se mi už podařila i křeč. Snad pokaždý když jsem čtvrtku běžel jsem si říkal že to je naposled a víckrát už ne. O to víc jsem vždycky překvapený, jak rychle na tu bolest člověk zapomíná a jde do toho znova. Asi musíme být fakt šílenci. =)

Tie pocity na 400ke su sposobene asi tym, ze si na nu neni trenovany a behas iba 100–200m. Nie je to prijemny pocit, ale je rychlo za Tebou (behom 45–60s, podla toho ako si rychly, s tym, ze prva 200ka je aj tak " skoro zadara"). Ak by si behal stredne trate, tak by si asi vedel, ze 1/4ka je nic proti osmicke, ci rychlo bezanej 15ke (od zaciatku na hranici moznosti). Tie pocity co prezivas Ty na 1/4ke na poslednych 80m maju strednotratiari na 200 az 500m od ciela… a to je o dost dlhsie trapenie. Ani Ti nemusim spominat aky je to pocit pri prepalenom steepli, ked nielenze sa nechcu odlepit nohy od zeme, ale musis to preskocit tak, aby si si nerozbil hubu :) Potacat sa tak extremne zakyseleny poslednych 800m je skutocne pocit na nezabudnutie. Aj tu -plati- ak sa rozhodnes znova zavodit nadoraz, musis zabudnut na bolest co si prezil naposledy, inak zo seba nevydas vsetko.

No jo, hele. Musim přiznat, že v tomhle roce se to rapidně zlepšilo. Do letoška jsem měl fakt problém, že jsem téměř po každé čtvrtce hledal volné místo na zvracení. =) Je pravda, že běžci delších tratí s tím takové problémy nemají, ale podle toho, co jsem se s nimi bavil, mívají zase velké problémy jít do rychlosti a zaběhnout tak tu čtvrtku skutečně nadoraz. Spolu s tím bych tu rád otevřel snad ještě i nové téma a to jak nejlépe natrénovat laktátovou odollnost. Vím, že tu jste snad z 99% všichni vytrvalci, ale snad se někdo najde. Mě by to určitě pomohlo i na těch 200m, protože tak po 150m běhu nadoraz se už to zakyselení dostavuje taky.