V hlavě mi blesklo: "Nikdy neříkej nikdy. A kdo ví, třeba tím dokážu i někoho inspirovat. Pokud vám moje psaní bude připadat zajímavé, tak budu ráda za jakýkoliv komentář, případně nahození tématu pro další článek. První článek bych nejraději pojala úplně obecně tím, že vás provedu po mé cestě ve světě triatlonu.

Jsem rodačkou z Jablonce nad Nisou, kde jsem se i poprvé setkala s triatlonem. Po absolvování inženýrského studia na Vysoké škole Technické univerzity v Liberci jsem odešla sbírat zkušenosti do zahraničí, konkrétně Švýcarska. Odchodem do zahraničí jsem změnila trenéra, kterým byla nejprve maminka, přešla jsem pod vedení Luboše Bílka, který v tuto dobu ve Švýcarsku působil. Díky němu jsem měla možnost osobně poznat taková světová esa jako jsou například Sebastian Kienle, Maurice Clavel, Pieter Heemeryck, Ronny Schildknecht nebo Ricarda Lisk.

Společná soustředění byla vždy perfektní, vznikala během nich přátelství na celý život. Bylo velmi motivační trénovat po boku s těmi nejlepšími atlety ze světa dlouhého triatlonu. Nejlepší na tom všem byla pohodová atmosféra, protože v dlouhém triatlonu je všechno mnohem uvolněnější. Není, kam spěchat. Rozhoduje aerobní kondice jedince. Často tak nevadilo vyrazit na cyklistický trénink společně, já jsem to sice otočila zpátky na hotel dřív, přesto bylo fajn protočit si nohy na kole třeba se Sebim. V bazénu jsem si dokonce troufala plavat i před ním. Mimo soustředění jsme se s Lubošem bohužel nevídali. Trénovala jsem podle dvoutýdenního tréninkového plánu. V případě nejasností jsme komunikovali přes telefon.

ČTĚTE TAKÉ:

2. DÍL SERIÁLU: NÁRAZ V MONENTĚ, KDY JSTE V TOP KONDICI

Moje myšlenky a snažení se nadále upíraly směrem k olympiádě, tedy ke krátkému triatlonu. Naskytla se možnost vyrazit na reprezentační soustředění se Švýcary, kde jsem poznala, jak velkou roli hraje dynamika tréninku ve skupině. Trénink byl mnohem intenzivnější, ale samozřejmě i o dost kratší. Kvalita převyšovala nad kvantitou, líbil se mi koncept týdenního cyklu, který se neměnil.

Po zhruba dvouleté spolupráci jsme se s Lubošem dohodli, že se připojím k lidem se stejným zaměřením. Ujal se mě tehdejší trenér švýcarské národní reprezentace, Skot Gordon Crawford. Gordon založil tréninkové centrum ve městě Wallisellen, kde jsem měla možnost trénovat společně s dalšími nadějnými atlety ze Švýcarska. Bylo super, že mě kouč mohl vidět skoro každý den.

Tréninkový plán byl týdenní, fungovali jsme přes aplikaci TrainingPeaks. Jak už jsem zmiňovala, Gordon používal úplně jinou tréninkovou metodiku. Tréninkové množství a intenzity zůstávaly přes celý rok téměř stejné. Dost se to podobalo polarizačnímu zatížení, kde existují v podstatě pouze dvě intenzity – volně, nebo naplno. S Gordonen jsme to dotáhli až k vysněné metě, na letní olympiádu do Tokia. Byla to premiéra, jak pro mě, tak i pro něj.

Jak se často říká – v nejlepším se má skončit. Dětský sen jsem si splnila, ale s triatlonem se mi ještě končit nechtělo. Věděla jsem, že pokud se chci pokusit posunout dál, musím udělat další změnu. Tím dalším krokem byl přechod v mých očích k nejúspěšnějšímu, ale i nejkontrover­znějšímu triatlonovému koučovi všech dob. Co všechno tomu předcházelo a proč jsme si padli do oka, vám ráda napíšu příště.

--

Petra Kuříková, www.petrakurikova.cz