To bylo hlavním důvodem mé registrace na závod o distancích 2,2 km plavání, 118 km na kole a 20 km běh. Náročnost závodu je daná studenou vodou, na kole se nastoupá přes 3 000 metrů a kopcovitý profil běhu ve vysoké nadmořské výšce člověka dorazí. Dojezd cyklistiky je právě na Alpe d’Huez, kde se pak pokračuje závěrečným během.

Závod je netradičně ve čtvrtek (2. srpna), s kámošem Pepou dorážíme do cílového Alpe d’Huez v úterý odpoledne. Pepa mi tu bude dělat support a užívat si atmosféru. Do závodu je v plánu odpočinek po dlouhé cestě, vyzvednutí startovních nezbytností, kontrola a příprava závodního vybavení a také prohlídka trati. Celá Evropa pociťuje vlnu veder a tady na horách, ve výšce 1850 m, je to jen o kousek lepší. Jasno a tropické teploty mají být i v den závodu. Mým cílem je hlavně dokončit, ale loudat se nechci. Ti nejlepší to umí lehce pod šest hodin, já se vidím někde mezi 7,5 a 8 hodinami. Uvidíme…

Start je v půl desáté, takže vstávám před šestou, snídám, lehce po sedmé ukládám běžecké věci do depa a autem se přesouvám na start. Hodně lidí sjíždí na start na kole, není to daleko a většina cesty je z kopce. Před osmou jsem na místě – dát věci do depa, kouknout, kudy do vody, z vody atd. Tropické počasí vyhřálo vodu na přijatelných 18 stupňů – dvě čepičky tedy nebudou potřeba. Obvykle bývá mezi 15 a 16 stupni. Je mi ale jasné, že o co bude plavání příjemnější, o to bude kolo a běh bolet víc.

Už před startem je to zážitek. Představte si asi 1200 závodníků namačkaných na startovní čáře. Hromadné starty jsou v triatlonu disciplína sama o sobě. Já jsem spíš příznivcem tzv. rolling startů, kdy jsou do vody vpouštěni závodníci postupně a eliminuje se tak úvodní boj o přežití. Start je v 9:30, a to přesně. Na břehu jsou velké elektronické hodiny a v 9:30 je start, ať jsi, kde jsi.

Čekají nás dvě kola, každé po 1,1 km. Startuju hodně zleva, abych se vyhnul největší tlačenici a snažím se najít hned svůj rytmus. Voda je krásně čistá, sice trochu studená, ale po pár minutách je tělo už rozehřáté a voda vlastně příjemně chladí. Plave se mi dobře, ale i když nefouká, jsou uprostřed trati celkem vlny.

Z vody vylézám kolem stého místa, hodinky mi ukazují, že jsem uplaval přes 2,4 km. Buď se motám, nebo je trať delší. Každopádně s tempem 1:34/100 m jsem spokojen.

Depo probíhám v poklidu, plavecké věci se musí sklidit do připraveného pytle, který organizátoři přesunou do cíle. Triatlonový speciál zůstal doma, mám s sebou normální silničku. Kopce jsou dlouhé a sjezdy nebezpečné. Kdyby bylo mokro, na časovce bych se zabil.

Závod prý začíná až dole pod závěrečným stoupáním na Alpe d’Huez. No jo, ale to je asi po sto kilometrech. Do té doby mě čekají dva dlouhé kopce a jeden kratší. Říkám si, že musím jet konzervativně, do té doby musím jet hlavou. Pít, jíst a zase pít a jíst… Teorii mám zmáklou, praxe však někdy (často) pokulhává.

Prvních 25 km je po rovině nebo z mírného kopce. Často sedím na horní rámové trubce a v aero pozici ala Froomie předjíždím šlapající závodníky a pod první kopec dorážím s průměrem 40 km/h. Zatím dobrý. Stoupání na Alpe du Grand Serre (1378 m) má 15 km s průměrným sklonem 6,7 %. Je dlouhé, celkem pravidelné, a hlavně je skoro celé ve stínu. Jedu ho v tempu, ale s relativně velkou rezervou. Několikrát se vzájemně předjedeme s týpkem, co veze disk (to mi hlava nebere).

Pak kratší sjezd a výjezd na Col du Malissol (1153 m, 2,5 km s průměrem 8,6 %) a zase sjezd. Sjezdy si užívám, cítím se v nich jistě. Projíždíme hezkou přírodou a malebnými vesničkami. To už slunce pěkně peče a celá trať je na slunci. Dlouhý výjezd na Col d’Ornon (1371 m, 13 km s průměrem 4,5 %) není nikterak těžký, ale bodající sluneční paprsky ho hodně ztěžují. Celou dobu piju a jím, co můžu. Do kopce voda s gelem, z kopce tyčka. A voda, hodně vody – do sebe a na sebe. Ale cítím, že to nestačí.

Nahoře už jsem lehce „uvařenej“. Pálí mě chodila (nevím proč) a bolí záda. Polévám se zase vodou, abych se v následujícím sjezdu chladil. Poslední sjezd je hodně technický, místy až nebezpečný, protože vedle je hluboký sráz. Nikam to neženu, spíš se snažím „zregenerovat“ na Alpe d’Huez.

Po necelých čtyřech hodinách na kole začíná to, proč jsem tu. Ale proč jsem tu ve dvě odpoledne za největšího vedra a ne v osm ráno, teď moc nechápu… No nic. Dávám nejlehčí převod, který mám (34/28) a jdu do práce. Čeká mě cca 1150 výškových metrů na necelých 14 kilometrech a 21 legendárních zatáček. A ani kousek stínu. Průměrný sklon je něco přes 8 %, v maximu asi 11,5 %. Kopec je vyzdobený ještě z Tour de France nápisy oslavující největší hvězdy.

Je strašný vedro a já od začátku vím, že to teda bude hodně bolet. Nohám se už moc nechce a pot ze mě jen kape. Vzduch stojí a teplo od asfaltu jen sálá, držet hlavu vzhůru a koukat vpřed moc nejde, takže koukám jen na pár metrů nebo prostě pod sebe. Sleduju, jak se padající kapky potu odráží od rámu kola.

V průběhu stoupání jsou občas i fanoušci, kteří fandí bez rozdílu věku, pohlaví, národnosti a výkonosti. Pomáhá to. Kopec není zavřený, tudíž jezdí auta i další nezávodící cyklisti. I když se trápím už od začátku, občas některého předjedu. Mě zas předjíždí několik závodníků za mnou. Snažím se si výjezd užít, ale spíše trpím. Záda bolí ještě víc a chodila pálí při každém šlápnutí. Ozývají se i kolena. Vařím se ve vlastní šťávě. Po stráních kopce občas teče voda, takový malý vodopád – a mě přepadají myšlenky, že zastavím a vlezu pod něj, abych se ochladil. Sednout pak zpět na kolo bych ale asi nedokázal, tak zatínám zuby a šlapu dál.

21 zatáček je očíslovaných a já s každým klesajícím číslem vím, že jsem blíže vrcholu. Výhoda zatáček je, že stoupání v nich na chvíli povolí. Je to vítaná, leč velmi krátká úleva. Ke konci cítím náznaky nastupujících křečí do stehen. Mé trápení trvá skoro hodinu a půl (kolo celkově 5:21) a do druhého depa dojíždím asi jen silou vůle. Jsem vyždímanej, odsolenej, bolí mě záda, kolena, chodila… Cyklistická trasa byla nádherná, ale k***a těžká!

V depu vyloženě jdu – to se mi stalo poprvé – vždycky jsem měl sílu běžet. Na přezutí si sedám – další novinka! Zkouším se rozběhnout… No, bude to zajímavý. Hned u depa je občerstvovačka, jdu rovnou pro colu a vodu. Mají tu Pepsi a ne Coca-Colu – „Neeee!!!“ Nevím, jestli to mám tak jen já, ale v závodě je Coca-Cola prostě lepší než Pepsi. Omlouvám se za reklamu, ale Coca-Cola funguje, Pepsi moc ne… Ale co, lepší něco než nic. Taky je studená. Colu vypít, vodu vypít a pak ještě jeden kelímek na hlavu. Snad to pomůže.

Trať má tři kola po necelých sedmi kilometrech. Je to kombinace přírodních pěšinek a asfaltu s celkovým převýšením asi 350 m. Rovina je vlastně jen na hřišti s umělou trávou, kde je také druhé depo. Tráva je krásně měkká a já si těch pár desítek metrů vyloženě užívám – v každém kole se tudy probíhá dvakrát. Na trati stojí Pepa a do každého okruhu má pro mě lahvičku vody s rozmíchaným gelem a solí. Tu si beru, ale jen v prvním kole, protože pak už je tělo stejně „na kaši“, gel nechce a já to půjdu jen na cole, vodě, ovoci a cucacích tabletách.

Každopádně můj běžecký výkon stojí za prd. Celá trať je na otevřeném slunci. První kolo běžím, ale jen velmi pomalu. V druhém už musím střídat pomalý běh s chůzí v nejprudších stoupáních. A ve třetím kole už jdu všude tam, kde se profil jen trochu tváří, že by mohl být do kopce. Problém je, že do kopce nemůžu a z kopce mě bolí kolena z kola. Ani z kopce tedy nemůžu běžet tempo. Je to jen boj o přežití a přesun od občerstvovačky k občerstvovačce, kde se snažím do sebe dostat nějakou energii a chladit se, co to jde.

V cílové rovince se zázrakem rozbíhám, plácám si s fanoušky a cílem probíhám s úsměvem ve tváři. Čas běhu je pro mě tragických 2:18. V cíli jsem totálně vyčerpaný, chladím nohy v připravených vířivkách a piju. Jíst nemám vůbec chuť.

Závod vyhrává Frederick Van Lierde, který to jako jediný zvládl pod šest hodin (o osm vteřin). Mezi ženami vítězí Emma Bilham za 6:51. Já dokončuji dlouho za nimi na 207. místě za 8:24 se smíšenými pocity. Vyčerpání před během bylo enormní. Kombinace vedra, náročné cyklistiky a nadmořské výšky znamenala, že jsem prostě nemohl běžet. Ale i tak jsem si to užil.

Závod je to krásný a doporučuji všem, kteří se nebojí trpět. Bez bolesti to totiž nepůjde. Těm, kteří chtějí i dobrý výsledek, doporučuji absolvovat vysokohorskou přípravu. Já ji bohužel neměl. Těm, kteří by si chtěli závod opravdu užít, doporučuji kratší variantu, která se jede o den později – plave se jen jeden okruh, od plavání je na kole přesun okamžitě pod Alpe d’Huez a nahoře se běží také jen jeden okruh. Celkově tedy 1,1–28–6,7. Na těchto distancích se dá pořádně závodit!

P. S. 1: Hoďku po závodě dostávám konečně hlad a burger a pivo jsou zaslouženou odměnou. A co pro mě dál? Den po závodě nabíráme v Ženevě Kubu, třetího do party, a vyrážíme směr Chamonix. Odtud v rámci pozávodní regenerace vyrážíme na trek okolo Mont Blancu. To je ale na jiné vyprávění…

P. S. 2: Pozor: Musíte mít triatlonovou licenci, a to jak při samotné registraci, tak při výdaji startovních věcí!

P. S. 3: Profi cyklisti umí vyjet stoupání na Alpe d’Huez okolo 40 minut. V rámci tohoto triatlonu to ti nejlepší dali za 55 minut.

Web závodu: http://www.alpetriathlon.com

Facebook: https://www.facebook.com/alpetriathlon/