Jaké to je zase nasát ten havajský vzduch? Vzpomínáš na svůj první pobyt na Maui?

„Vzpomínám, moc dobře! Tenkrát jsme bydleli v Kihei, asi 50 minut jízdy autem od startu závodu. Moře tam bývalo klidné a krásně se v něm ráno plavalo. Tady u startu (Kapalui) jsou zátoky a celkem velké vlny, takže plavání je celkem boj.“

Podařilo se ti rovnou proniknout na bronzovou příčku, dokázala jsi tehdy tenhle ojedinělý úspěch docenit?

„Myslím, že dokázala. Když se mě pak Standa Bartůšek v rozhovoru ptal, jestli se to dá ještě vylepšit, řekla jsem bez rozmýšlení, že ne. Tenkrát jsem měla hodně velké štěstí, vždyť kilometr před cílem jsem byla ještě na pátém místě.“ (Pozn.red.: Závodnice před Helenou doslova kolabovaly v cílové rovince.)

Od té doby už si na tebe dávají soupeřky pozor, získala jsi nespočet titulů. Cítíš také tu pozornost ostatních i amerických mé­dií?

„No, spíš si myslím, že soupeřky dobře vědí, jak plavu. (smích) Vždycky mě překvapí, že mě zvou na tiskovku a dělají se mnou rozhovor. Dřív jsem z toho byla dost vyděšená, ale teď už si to víc užívám. Je to milé a povzbuzující, kolik lidí píše a drží palce!“

Před nedávnem jsi změnila plavecký trénink i trenéra, v čem je největší změna?

„Ano, těch změn bylo více. Já jsem v podstatě nikdy žádného trenéra, který by mi systematicky psal trénink, neměla. Když jsem s triatlonem začínala, plavala jsem ve skupině Jiřiny Sůvové v Jablonci při večerním plavání dvakrát týdně. To už pak vzhledem k aktivitám dcery Máji nebylo možné skloubit. Nějaký čas mi s technikou radil Filip Winklhofer, pak jsem dva roky tak nějak plavala v bazénu sama a pomalu nabývala pocitu, že to nemá smysl a je to úplně ztracený čas. Nakonec si manžel vzpomněl, že ještě v Brně jezdil na kole s Michalem Benešem a po pár rozhovorech jsem začala plavat pod jeho vedením. Změnil se mi tak celý trénink. A já vím, že jsem tu změnu potřebovala. Jsem jak Michalovi za jeho čas, tak manželovi za ten nápad moc vděčná a hrozně si toho vážím.“

Měla jsi čas si před MS odpočinout od závodů? Cítíš se lépe než v dobách, kdy jsi přelétala přímo z adventure závodů?

„Je to teď jiné. Po Adventure Race byl člověk vyšťavený po všech stránkách. Letos na jaře mi došlo, že už to nezvládám kombinovat. Třikrát za rok letět do Číny, hned po návratu závodit. Chvíli se to tak dá dělat, ale pak to člověka dožene.“

Kdo bude v neděli patřit k tvým největším soupeřkách a jaký výsledek bys pokládala za úspěch?

„Nikdy si to v hlavě nemaluju, kdo je a kdo není soupeřka. A speciálně tady na Havaji si myslím, že je to spíš moje vlastní hlava a to, v jakém rozpoložení se člověk se startovním výstřelem vrhne do vln. Kdyby to bylo okolo pátého místa jako vloni, bylo by to super. Startovní pole se ale pořád zahušťuje, tak uvidíme.“

Startuješ na novém kole, můžeš nám ho představit?

„Nové kolo hardtail Orbea Alma, dostala jsem se vlastně k němu díky nové otevřenému obchodu v Jablonci Endorfin Factory, kde od podzimu budu pomáhat. Po přechodu z fulla mám pocit, že je to neskutečně živé žihadlo, které mi naprosto padne do ruky.“

Kdo s tebou na Maui odletěl a jaký budete mít program mimo závodění?

„Vlastně to tu máme i jako trochu opožděnou svatební cestu, ale protože jsme oba postiženi sportem, tohle byla pro nás ideální volba. Manžel tu jezdí na kole jako ďas, táta bude závodit a ve skupině je tu s námi ještě Zdeněk Orner. Takže se dvěma dědečky tu máme o zábavu postaráno.“