Faktorů je několik. Jednak je to náš způsob života. Většinu dne sedíme za počítačem a pak chceme, aby svaly, šlachy, klouby byly připravené k našemu, občas bezhlavému sportovnímu výkonu. Dál je to také náš vklad od generací předchozích, ale také i náš základ koordinace, který jsme si vytvořili v raném dětství a neseme si s sebou celý život. Bohužel tyto dispozice a prvotní nastartování motoriky nebývají ideální. Respektive, téměř nikdo je nemáme ideální. Proč tomu tak je? Možná jsme evolučně stále ještě mladí a velmi nedokonalí. Dále si s časem hromadíme různá zranění a přetížení, která, i když už o nich nevíme, v těle většinou uložené jsou a časem se ozvou.

Podtrženo a sečteno, naše těla mají určité odchylky a slabá místa. Může to být třeba špatně postavená kyčel. Začneme běhat, přidáváme, těšíme se z toho, že to jde. Začneme tedy trénovat třeba na maraton, musíme tedy pár měsíců dopředu přidat objemy, intenzity a podobně. Už to vypadá na slibný čas, ale najednou začne třeba výše zmíněná kyčel bolet. Zprvu jen nenápadně, třeba to půjde rozběhat. Postupně bolest sílí a my pak maraton sledujeme už jen „jako velmi zapálený divák“. Co se stalo? Menší zátěž tělo ještě zvládalo.

Jak jsme přidali, nakumulovalo se přetížení v chronicky přetěžovaném místě a to se už muselo ozvat, aby zabránilo dalšímu poškozování. Jednotvárnou, stereotypní zátěží, při které používáme pohybový systém stále stejným způsobem, stoupá riziko přetížení nejslabšího článku řetězce. Pokud pohybovou aktivitu měníme, zatěžujeme tělo jiným způsobem, svaly musí pracovat v různých polohách a koordinaci, snižujeme riziko místního přetížení, či ho minimálně oddálíme.

Právě tou hlavní výhodou triatlonu je rozmanitost. Trénujeme tři sporty, které jsou sice podobné svým vytrvalostním charakterem, ale z pohledu způsobu, jakým se pohybujeme a jaké svaly zapojujeme, se jedná o naprosto odlišné aktivity.

Běh je zátěž vertikální, s dopady na zem, zato je ale z pohledu vývoje člověka nejpřirozenější. Plavání je pohyb zcela bez nárazů, v prostředí, ve kterém je omezen vliv gravitace na tělo, pohybujeme se vpřed nejen pomocí nohou, ale hlavně paží. V cyklistice se pohybujeme způsobem opět zcela jiným, máme naprosto odlišné držení páteře, svaly nohou zapojujeme ve zcela jiném nastavení kloubů.

Díky tomu si naše odchylky v držení a pohybových stereotypech neposilujeme tolik, jako kdybychom trénovali sport jeden. Stejně tak i to, že se potřebujeme naučit tři sporty více či méně solidním způsobem, pilujeme techniku a hledáme nejefektivnější způsob pohybu, tak si i velice dobře rozvíjíme vnímání vlastního těla.

Možností kombinací sportů je více. Doplňkem k běhu není jen plavání nebo cyklistika, je to také třeba lezení, bojové sporty, funkční trénink, jóga. Méně vhodné jsou sporty, kdy opět používáte běh a výskoky, a to ještě k tomu nekontrolovatelně, jako třeba u basketbalu, tenisu, volejbalu.

Ani triatlon nemusí být spásou. Pokud se do něj opravdu ponoříte, zjistíte, že se vaše tělo zoceluje, anebo také že je velmi unavené. Triatlon je časově náročný sport, stejně tak je i náročný na vaši fyzickou schránku. I přesto se triatlonisti jeví tak, že mají méně zdravotních potíží ve srovnání se samotnými běžci či cyklisty. Toto tvrzení ovšem nemáme podložené žádnou studií. U triatlonistů se vyskytují potíže typu bolest ramene, bolest zad a pak běžecké evergreeny, jako bolest kolene, například typu syndrom iliotibiálního traktu (ITBS), bolest achilovek apod. Velmi ale záleží na tom, zda dotyčný sportovec dbá na techniku. Jedná se především o techniku plavání, nejdůležitějším faktem je, jestli se symetricky nadechuje pod oběma rukama při kraulu (ideální je dýchat na každý třetí záběr). Velmi přínosné je, a to i pro zkušenější plavce, provádět plavecká cvičení, naučit se udržet tělo ve vodě zpevněné, správně provést záběr pod vodou a podobně.

Jde o to vnímat tělo, vnímat prostředí, ve kterém se pohybujeme a najít si ten nejefektivnější a nejekonomičtější způsob pohybu vpřed. Jednak zvládneme zátěž snadněji a pak hlavně si nebudeme tělo zbytečně přetěžovat. Pokud vám jde při plavání lépe se nadechovat pod jednou rukou, a tu stále preferujete, tělo na tuto asymetrii poměrně rychle reaguje, a to tak, že si vytvoříte, či prohloubíte asymetrii svého těla (nejčastěji skoliózu páteře). Páteř pak bude rotovat na jednu stranu hůře na druhou lépe, změní se postavení lopatek a může to mít za následek třeba bolest krční nebo hrudní páteře anebo tato asymetrie povede v běhu k bolesti Achillovy šlachy. Tělo je velmi tvárné a odchylky na jednom konci se mohou projevit na konci druhém.

Cyklistika, i když se to nezdá, je také náročná na techniku a především na vhodném nastavení geometrie kola. Kolo vám prostě musí sedět, jinak je to na něm neúměrná dřina. Technikou je myšlen způsob, jak na kole sedíte, jak točíte nohama a jak kolo ovládáte. Na dobře postaveném kole je možné mít většinu váhy na sedle. Ruce by neměly vůbec sloužit k opoře, zkuste si představit, že byste se za jízdy pustili rukama a přitom nezměnili posed, tedy nenarovnali záda. Šlo by to? S takto nastaveným posedem byste neměli mít větší potíže s krční páteří a celkově s páteří vůbec, také by vás neměly brnět ruce.

Pokud tedy vyladíte techniku, potíže by měly být minimální. Pokud máte potíže stále nějaké, už víte kde hledat. I za optimálních podmínek mají ale triatlonisté některé společné neduhy. Především je to poměrně tuhý hrudník, vytažená ramena a lopatky a slabý střed těla.

Autorka provozuje soukromou fyzioterapeutickou praxi Bebalanced

Pozn.red.: Nové číslo Běhej.com, které vychází 5. června, obsahuje materiál pro začínající triatlonisty a rovněž velký rozhovor s ironmanem Petrem Vabrouškem, který prozradí svůj recept na sportovní dlouhověkost.