Filipe, ironmanská premiéra, bedna, český rekord a fantastický čas pod 8 hodin (7:58:44). Nelétáte teď štěstím někde v oblacích?

„V oblacích jsem létal den po závodě, když jsem se z Floridy vracel domů. (smích) Samozřejmě, že jsem šťastný, že to hned napoprvé takhle dopadlo!“

Jaké byly vaše pocity v cíli? Vítězilo štěstí a radost, nebo spíše únava, bolest svalů atd.?

„Myslím si, že z fotek a záznamu z mého doběhu bylo patrno, že toho mám dost a jsem rád, že jsem v cíli. Takže spíš to druhé – únava a bolest svalů. Ale ty pozitivní pocity začaly přicházet potom také.“

Co vaše nohy? Většina triatletů vždy po ironmanovi naříká na puchýře a různé odřeniny, otlačeniny…

„Co se týče chodidel, tak i přes použití ponožek během maratónu se mi udělalo pár puchýřů, ale naštěstí mě v běhu moc neomezovaly. Začal jsem je vnímat kolem 30. km a pouze na cca 35. km začal ten na pravém prstu bolet, protože se zvětšil až pod palec a při každém odrazu jsem ho cítil. Ale po necelých dvou kilometrech praskl a bylo po problému. (smích)“

Asi těžko jste si mohl představovat lepší scénář. Byly někde ještě rezervy?

„Ano, skoro by se dalo říct, že proběhlo vše jako po másle. Po absolvování dlouhého triatlonu se asi nedá říct, zda šlo někde přidat, protože nevíte, zda by vás to před cílem pak "nezabilo“. Takže já si myslím, že jsem celý závod plaval, jel a běžel tak, abych se dostal co nejdříve bez krize do cíle."

Jak se vám váš první ironman líbil? Co byste řekl k prostředí a organizaci závodu?

„Neřekl bych, že se organizace závodu nějak výrazně liší od závodů série Ironman 70.3 Jen to trvá trošku déle. (smích) Prostředí, resp. diváci, to je také stejné – nejvíc jich je na startu, u depa a v cíli. Je jasné, že 90km daleko od centra závodu vás při cyklistice nikdo povzbuzovat nebude (kromě dobrovolníků na občerstvovačkách a policistů řídících dopravu). Při běhu už to bylo lepší, protože se běželo čtyřikrát tam a zpět. Díky bratrovi s manželkou a mému servismanovi Radkovi Parnicovi, jsem měl dokonalou představu o vývoji závodu, protože se podél trati pohybovali buď autem, nebo na kole. A jelikož se na běžecké trati pohybují sportovci prakticky od poledne až do půlnoci, je kolem ní velmi živo. Před jedním rodinným domem byla živá kapela, u jiného zase fandové v převlecích pořádali diskotéku aj. Samozřejmě čím se víc blíží půlnoc a konec závodu, tím se atmosféra zlepšuje. (smích)“

Popište, jak se závod z vašeho pohledu vyvíjel a jak jste sledoval své soupeře…

„Plavání jsem podle svých předpokladů zvládl na první pozici a jedině Axel Zeebroek mi uvisel v nohách. Plavání bylo na pohodu i přes vlny, které po ránu na moři byly. Po 20 minutách jízdy na kole kolem nás projel nejlepší cyklista mezi triatlonisty Andrew Starykowicz, který ve vodě zaostal o necelé 2 minuty. Nebylo mým plánem držet jeho tempo, protože on jel na rekord v cyklistické části (a to se mu nakonec povedlo – 180km za 4:02:17). S Axelem jsme tak spolu na 2. a 3. místě odjeli první tři hodiny závodu (střídali jsme se po hodinách, já první a třetí, on druhou). Když pominu naší vzrůstající ztrátu na vedoucího muže, na skupinu za námi jsme drželi náskok tří minut. Potom však odpadl a já jel půl hodiny sám, než mě zezadu dojela deseti členná skupina, se kterou jsem byl ochotný jet další půl hodinu. Pak jsem je nechal odjet, protože její tempo bylo na mě vzhledem k blížícímu se maratónu vysoké. Do depa jsem tak dojel mimo Top10 se ztrátou cca 2 minuty na druhého v průběžném pořadí. Na běhu šlo o to, držet od začátku stabilní tempo, kterým doběhnu bez krize až do cíle. Již na 5. km běhu jsem byl na páté pozici a stahoval ztrátu na prvního i čtvrtého v pořadí. Druhý a třetí běželi začátek maratónu rychleji. Na 11. km jsem se dostal na čtvrté místo a pravidelným tempem jsem ukrajoval další kilometry a čekal, zda někomu vepředu nedojde. Došlo, a tak jsem se před poslední obrátkou na 31. km posunul na konečné třetí místo.“

Co krize? Po půlce v Miami jste říkal, že je vám jasné, že při celém ironmanu určitě budou. Byly?

„Jedna, malá na běhu. Do 32. km byly časy jednotlivých kilometrů pod 4 minuty. Pak začaly hodinky ukazovat číslici čtyři častěji. 36. km jsem zvolnil až na 4:12, abych se vzápětí vzchopil a dokončil opět tempem pod 4 min/km. Pro zkušenější ironmany, to asi žádná krize není, ale nemůžu napsat, že jsem závod zvládl bez krize. (smích)“

Nebyly třeba nějaké netradiční myšlenky, které se vám při závodě honily hlavou?

„Na žádné si nepamatuji. Bylo potřeba víc sledovat čas závodu kvůli pravidelnému přísunu tekutin a výživy, protože podle rad vás jedno vynechání může v závěru závodu srazit na kolena. Takže jsem si délku závodu krátil sledováním času a počítám předpokládaných mých mezičasů. (smích) Na závěr bych rád poděkoval všem mým sponzorům za podporu! Protože čas 7:58:44 je výsledkem naší dlouholeté spolupráce.“