Sedíme v zázemí halfironmanu Ford Challenge Prague, zítra tě čeká štafeta. Před rokem jsi přitom ležel v brněnské nemocnici takřka nehybný…

„Oslovila mě Bára Topinková přes Facebook. Napsal jsem jí, že mám zájem o plavání a byl jsem vybrán. Naše štafeta se jmenuje O106. Já jsem totiž vždycky říkal, že makám o 106 a teď to všude píšu, používám to u všech svých příspěvků.“

Co pro tebe tenhle start znamená?

„Jsem rád, že jsem mezi svými, hodně mě to nabíjí a moc se mi tu líbí. Taky mám nový neopren, který je výborný.“ (úsměv)

Takže se vracíš k závodění?

„Plavání ve štafetě jsem si zkusil už minulý rok. Tady se po plavání vyleze z vody a kousíček se poběží, což já půjdu, protože ještě moc neběhám. Je super, že triatlon má jen tři disciplíny. Každý rok bych chtěl přidat jednu, takže za týden zase poplavu a chci i sednout na tu moji tříkolku, tedy jet i na kole. Doufám, nebo spíš počítám s tím, že příští rok už půjdu triatlon celý. Nebudu tak rychlý, ale něčím se začít musí. A teď už budu jen zrychlovat.“ (úsměv)

Jak velkou část tvého života tvořil sport před osudnou nehodou?

„Byl jsem skoro profík, fungoval jsem na živnosťák. Zrovna když se mi stala nehoda, jsem jel podepsat profesionální smlouvu do Levelsportkonceptu, což je dovozce špičkového sportovního materiálu. Mám rád kvalitní zboží a měl jsem možnost testovat různé značky. Byla by to práce a zároveň zábava. Ale stalo se, co se stalo…. I tohle k životu patří, já to tak už beru. Někteří lidé se ode mě odvrátili, ale většina mě podporuje. Zůstali mi i skoro všichni sponzoři. Neměl jsem je založené čistě na byznysu nebo na výsledcích, bylo to o kamarádských vztazích. To mi hodně pomohlo. Někteří sice skončili, naštěstí jen ti menší, ale ti největší mi zůstali a ještě přibyli. Nemám si na co stěžovat, mám se výborně.“

Přijde mi, že svou nelehkou situaci bereš opravdu skvěle…

„Hodně mě obohatilo to, co se stalo. A můžu být pro lidi i určitou motivací. Věřím, že když se chce, tak všechno jde.“ (úsměv)

před rokem zdroj: Youtube kanál Makáme #o106

PO NEHODĚ

Jak probíhala tvoje léčba a následná rekonvalescence?

„Po nehodě jsem se probudil v nemocnici v Brně v Bohunicích, kde jsem strávil dva měsíce. Pak jsem byl tři měsíce na rehabilitační klinice v Kladrubech na pojišťovnu a další tři jako samoplátce. Bohunice si moc nepamatuju, jen útržky. Vzpomínám si, že tam měli krásné schodiště, asi proto, že jsem dřív hodně běhal schody. Já měl celkově silovou přípravu jako schody rád. (úsměv). V sanitce cestou do Kladrub jsem se pozvracel, protože jsem ležel. Vůbec jsem nevěděl, kde Kladruby jsou, byl jsem hodně v prdeli…“

Ptát se, jak jsi na tom byl tehdy psychicky, tedy moc smysl nemá, že?

„Já o sobě moc nevěděl. Raději jsem ani nechodil na balkón, protože jsem nevěděl, co udělám. Bál jsem se. Když běháš rychle a pak jsi najednou na vozíčku, je to hrozný. I když jsem nevěděl, kde jsem, chtěl jsem odtamtud utéct. Stoupl jsem si na nohy, ale ty mě neposlouchaly, takže jsem spadl na zem a sestřičky mě musely zvednout. V Kladrubech jsem asi po třech týdnech začal na sobě makat. Sice jsem o sobě ještě pořád úplně nevěděl, ale začal jsem. Na konci jsem už často byl v bazénu a někdy tam měl i dráhu pro sebe, to bylo super.“

Kdo z lidí ti tehdy nejvíc pomáhal?

„Přítelkyně, pro kterou to muselo být hodně těžké, ale celou dobu byla se mnou. Ona je i mou hlavní motivací, chtěl bych, aby mohla žít normální život. Nebyl jsem v tom sám, což bylo důležité. Přítelkyně třeba rozhodovala o tom, kdo za mnou může a kdo ne, protože jsem na tom byl psychicky špatně a ne každého jsem zvládl. I teď občas nezvládám emoce. Když mě někdo naštve, nedokážu to jen tak polknout a jít dál jako dřív.“

A po finanční stránce, odkud přišla pomoc s náklady na léčbu?

„Naštěstí se na mě vybralo hodně peněz a léčbu za 400 000 korun jsem si mohl dovolit. Za peníze si zdraví sice nekoupíš, ale můžeš tomu hodně pomoct. Pojišťovna hradí rehabilitaci jen tři měsíce a pak je už nezajímáš. Politika našeho zdravotnictví v tomhle není dobrá.“

Akce Běh pro Fanu na tvou podporu byla taky přínosem?

„Ano, charitativní závod uspořádal můj Konrad Tools Team. Ten mi pomohl přesně v duchu mého současného motta – vrátit se do života. Do normálního života. A sbírku udělal i triatlonový svaz, který taky vybral nějaké peníze.“

Vraťme se ale zpátky, co všechno jsi při nehodě utrpěl?

„Měl jsem roztržené pravé ucho, to mám sešité a není to skoro vidět. Mám jen malou jizvičku, ale to nevadí, jsem pořád pěkný kluk. (úsměv) Pak jsem měl zlomený první a třetí obratel. Naštěstí nebyla porušená mícha, to bych nemohl hýbat nohama ani rukama, byl bych ležák a na dýchání bych měl přístroj. Taky jsem měl zlomenou lopatku a levou kyčel a různé trhlinky a odřeniny. V hlavě bylo celkem závažné krvácení do mozku, naštěstí zraněná byla levá hemisféra, kde je ,jen´ pohyb a chůze. V pravé jsou emoce, paměť, to bych byl asi blázen a neseděli bychom tu teď spolu. Měl jsem štěstí v neštěstí.“

Ale vypadáš výborně.

„Děkuji. (úsměv) Jsem teď hodně aktivní na sociálních sítích, protože spoustu lidí to zajímá a jsem asi pro ně i motivací. Mám Instagram, Facebook, webové stránky, s nimi mi pomáhá kamarád z Brna, který mi shání i sponzory. Chci to předávat dál. Příští týden mám v Brně besedu pro malé děti. Tak jim povykládám, i když mi to nejde tak dobře jako dřív…“

Ne, mluvíš moc hezky a komunikuješ úplně v pohodě!

„Ano, myslím, že je to lepší a lepší. A takhle plný program jsem neměl nikdy. Docházím pravidelně na fyzioterapii, což je pro mě nejdůležitější, pak na logopedii, ergoterapii na pravou ruku, kde jsem měl spasmus, chodím si povykládat s psycholožkou a děláme různá cvičení s hlavou. A také jezdím na biofeedback kvůli rychlosti vyjadřování a tomu spasmu. Dá se říct, že je to práce na plný úvazek. (úsměv) A až budu mít doporučení lékařky, využiju to na další rehabilitaci v Sanatoriu Klimkovice, které je nejlepší. Je to sice panelák, moc se mi tam nelíbí, ale nepotřebuju jet do lázní a tam ležet. Teda spíš makat. Mají cranio program po zranění mozku, který potřebuju.“

před 8 měsíci zdroj: Youtube kanál Makáme #o106

NÁVRAT K TRÉNINKU

Co ti předpovídají lékaři?

„Doktor v Olomouci mi řekl, že když budu makat jako doteď dál, za nějaký čas nebude poznat, že mi něco bylo. Oni by to tak neměli říkat, protože spousta lidí má naděje a pak se nezadaří… Ale já počítám s tím, že se zadaří. (úsměv) Věřím tomu. Podle lékařů jsem měl být x let na vozíčku a jen možná chodit, nejdřív opravdu řekli to nejhorší, co může nastat. Tak mám trochu náskok… Naštěstí jsem neměl porušenou míchu a chodit můžu. A časem se i rozběhám.“

Víš, jak dlouho by tahle fáze měla trvat?

„Chtěl bych, aby to bylo rychle, abych se brzy zařadil do triatlonového kolotoče a byl v něm konkurenceschopný. Abych už nemusel jít na závod jako na výlet.“

Jak jsi na tom v jednotlivých disciplínách?

„Plavat jsem začal brzy. Na začátku jsem sice do bazénu nemohl, nosil jsem plínky pro dospělé, neudržel jsem nic v sobě… (smích) Pak jsem chodil do malého bazénku a nakonec do velkého, to bylo super. Plaval jsem hodinku, začal jsem na 900 metrech a dostal jsem se na 1700 metrů. Zítra mě čeká při štafetě 1900 metrů. Takže plavání mi celkem jde. Oproti běžné populaci jsem na tom normálně.“

Jak se ve vodě cítíš?

„Dobře, nemám žádný problém, jen kvůli spasmu, který působí trochu jako křeč, nemůžu třeba úplně natáhnout ruku. Dřív jsem se hodně protahoval a teď poznám, když jsem se večer dostatečně neprotáhl. Druhý den ráno je to znát. Říkám, že protahování je nejlevnější regenerací. Maséři jsou bomba, ale protáhnout se můžeš zadarmo a všude.“

A co kolo?

„Zatím jezdím na tříkolce, kterou jsem dostal od paracyklistů, protože mi chybí rovnováha. Ta se prý spravuje nejdéle a musí si to celkově sednout. Dřív jsem ani nesedl na kolo, musela mi pomáhat přítelkyně, kdežto teď na něm jezdím sám mezi terapiemi a o víkendu dávám něco delšího. Těším se, až projedu lehké kolo, co mám doma. Ta tříkolka je dost těžká.“

Jaký je svět hendikepovaných sportovců?

„Výkonnost u nich bývá docela velká, ale jsou tam rozdíly. Já byl zpočátku zařazený do té horší kategorie, kde bych měl určitě lepší výsledky. Hned na prvním závodě jsem ale porazil mistra světa asi o minutu a půl. (úsměv) Tak si řekli, že zřejmě udělali chybu a patřím mezi ty lepší. Mezi nimi jsem začal hned jezdit, ale nezvládám to úplně technicky, fyzicky ano. Oni jezdí trochu jinak, třeba brzdit před zatáčkou se musí dřív a to mě překvapilo. Napálil jsem to do jednoho a hned jsem spadl.“

Prý to nebyla jediná tvá kolize… „Tahle byla při závodě. Potom jsem byl na soustředění na Kanárských ostrovech se svým triatlonovým týmem. Bylo výborné, že mě tam pozvali. Vykloubil jsem si tam ale při pádu klíční kost.“

Taky v zatáčce?

„Ano, navíc z kopečka. V pravé ruce totiž nemám tolik citu, tak jsem to nezvládl… Dá se říct, že v nulové rychlosti jsem přelítl přes řidítka. Naštěstí jsem měl tu nejlepší helmu, kterou jsem tedy rozbil už po čtrnácti dnech. Ta mě zachránila už dvakrát. Na kole teď moc netrénuju, v květnu jsem zase spadl, tentokrát jsem zajel do kolejí. Se třemi koly to je horší. Měl jsem naražená žebra a zápěstí, které mě ještě trochu limituje. Ale postupně začínám zase makat.“

NA OLYMPIÁDU I PŘES HENDIKEP

Jaké máš s kolem plány?

„Chtěl bych se nominovat na olympiádu v Tokiu, ale hlavním cílem je vrátit se k triatlonu. Zjišťuju také možnosti ohledně paratriatlonu, který by měl na olympiádě také být.“

Dají se vůbec porovnávat hendikepy u postižených sportovců?

„Zdá se mi, že ve sportu hendikepovaných se každý snaží dělat víc postiženým, než opravdu je. Aby mohl být v horší kategorii a měl lepší výsledky. To jsem odmítl. Snažím se naopak dělat, že jsem zdravější, a je mi jedno, jaké budu mít výsledky. Podvádět by se nemělo. Mezi parasportovci jsou bohužel podvodníci. Ti kluci třeba nic nemají a nikde nebyli, proto jim jde tolik o výsledky.“

Takže moc kamarádů jsi tam nenašel?

„Ani ne. Ne, že by se mi mezi nimi nelíbilo, ale mě to prostě táhne k triatlonu, to je moje rodina.“ (úsměv)

A co poslední disciplína triatlonu, běh?

„Běh ještě moc nejde. Zkoušel jsem už lehce poklusávat, něco jsem uběhl, zatím asi deset metrů. Nemůžu běhat do zatáčky, takže to nejde na ovále. Nemůžu běžet a zároveň zatáčet. Nejdřív jsem začal posilovat střed těla, který jsem měl oslaben, abych ho zpevnil. Svaly odcházejí hned, když jsem šel po dvou měsících z bohunické nemocnice, měl jsem 58 kilo oproti původním sedmdesáti. Můj trenér mi pak řekl, že vypadám výborně a že bych teď tu desítku v triatlonu pod třicet dal! (smích) Přitom jsem se neudržel vůbec na nohou.“

Na čem přesně v běhání pracujete?

„S fyzioterapeutkou trénujeme stoj na jedné noze, abych v běhu zvládl letovou fázi. Abych nohy nepřendával jen jako při chůzi a mohl letět. Chodím tam už tři čtvrtě roku, začínal jsem jako ležák a cvičili jsme na lehátku. Teď už dělám dynamiku.“

Jsi vážně bojovník!

„Nic jiného mi nezbývá, nikdo jiný to za mě neodedře. Byl jsem zvyklý makat, tak makám, i když trochu jinak. Do života mě vrací sport a přítelkyně.“

Bylo těžké se vyrovnat s tím, že jsi do určité míry závislý na okolí?

„Moc ne. Bral jsem to, jak to je. Nepotřeboval jsem třeba žádná psychofarmaka. Léky jsem měl hned po nehodě, které mi nasadili asi na dva měsíce v nemocnici a pak tři měsíce v Kladrubech. Lékaři mi pak nabízeli antidepresiva, ale já je odmítl. Může se po nich přibrat a byl bych tlustý, což by mi jako sportovci možná vadilo víc. Jsem radši v pohodě a hubený. (úsměv) Občas mám horší nálady. Předtím jsem si v takových chvílích zaběhl do lesa pro trochu endorfinů, což teď nemůžu. Důležité je ale pořád něco dělat.“

Jak ti funguje hlava, co tvá paměť?

„Dá se říct, že hlava funguje dobře. Mozek je potřeba cvičit, tak jsem začal také procvičovat angličtinu. Ještě se mi líbí italština, se kterou chci začít. Nestačí trénovat jen tělo.“

Máš to úžasně srovnané!

„Doufám, že ano.“ (úsměv)

Bylo to tak odjakživa?

„Možná se to nehodou trochu změnilo, ale já byl vždycky takový pozitivní. Je potřeba být v pohodě. Když jsem ve stresu, spěchám, něco nestíhám, spustí se ten spasmus a nejde to tak dobře. Takže je třeba být v pohodě.“ (úsměv)

SKUPINA ŽIJE DÁL

Vedeš stále svou tréninkovou skupinu?

„Pořád, skupina naštěstí fungovala dál, i když jsem nemohl. Jsou to různí sportovci, rozdílné výkonnosti. Rád bych je jako triatlonista viděl postupem času všechny na triatlonu. Běh samotný je pro pohybový aparát náročný, lepší je zařadit také plavání jako regeneraci, nebo kolo, dlouhou aerobní zátěž.“

Jak tréninky probíhají?

„Nejsou nijak závazné, neobjednávají se dopředu, já vždy jen vypíšu termíny. Teď máme pravidelně v pondělí velodrom a ve čtvrtek běháme. Chci zařadit ještě posilovnu, která je pro triatlon důležitá, je to silový sport. A chtěl bych začít chodit společně plavat. Ve sportu jim teď nemám tolik co dát, ale mám zkušenosti. Ty mi naštěstí nikdo nevezme. Skupinka je něco jako moje druhá rodina. Peníze, které se vybíraly za tréninky, mi dali jako příspěvek na léčbu.“

Takže s penězi teď nejsi na štíru?

„Ne, tohle naštěstí neřeším, teď mám peněz dokonce víc, než bych momentálně potřeboval. (úsměv) Spíš nemám, jak je proúčtovat. Ještě čekám na doporučení od lékařů a na místo na klinice. Jsem bohatší, než jsem byl. Uvidíme, jestli dostanu invalidní důchod. Říkám, že pak budu jako profesionální sportovec placený státem. (smích) Teď, když chodím trénovat, vlastně nevím, jestli to je terapie nebo trénink.“

NA CESTĚ ZPĚT

Máš ještě jiné životní plány než ty sportovní, třeba s přítelkyní?

„Chtěl bych se uzdravit, abych byl úplně v pohodě. A až na tom budu tak, že nebude poznat, co se mi stalo, rád bych to posunul dál. Jsme spolu šestnáct let. A ona mě z toho všeho dostala.“

Čemu jsi v nejtěžších chvílích věřil?

„Hlavně to byla právě osoba mé přítelkyně. Nechtěl jsem, aby se tahala s invalidním vozíčkem, nebo měla fotky, kde na něm sedím. Já jsem všechno vsadil na jednu kartu, na sport. Díky tomu jsem poznal spoustu míst a výborných lidí. Takže po nehodě nic nekončí. Je to zkouška, jestli toho nechám a uzavřu se do sebe, což mi ale nesedí, protože potřebuju kontakt s lidmi. A určitě to zase bude jako dřív. Zatím se to každý den zlepšuje a zvládám o trochu víc. Ten pokrok vidím. Potvrzují mi to i ti, co mě nevidí denně. Nahrával jsem si, jak rychle čtu a jak dobře. Teď když si to pustím, nevěřím tomu, jak špatný a pomalý jsem dříve byl.“

Jaký je návrat na triatlonové akce?

„Jsem mezi skupinou triatlonistů rád, hodně mě to tady nabíjí. Trochu mě mrzí můj hendikep, ale za chvíli budu zpátky mezi nimi. Nic jiného pro mě neexistuje, počítám, že je to jediná možnost.“ (úsměv)

---

Očima redaktorky

Na Střeleckém ostrově na mne čekal příjemně vyhlížející kluk. Zašli jsme na kávu, kterou má rád v pravém italském stylu, tedy jen malé ristretto a skutečně kvalitní. Horší pohybová koordinace a pomalejší mluva na nehodu upomínaly. Ale jeho oči, mnohem hlubší a upřenější, než míval dřív, hleděly jasně. Věřím, že ho jeho víra v sebe a v tréninkovou dřinu dovede zpět do špičkového triatlonu.

Kdo je František Kubínek

Člen brněnského triatlonového Konrad Tools Teamu vyhrál v roce 2017 domácí šampionát na olympijských distancích. Porážel i takové hvězdy, jakými jsou Lukáš Kočař či Jan Čelůstka. Loni v únoru cestou do Prahy havaroval u Velkého Meziříčí a strávil několik týdnů v bezvědomí a umělém spánku. Nejvíce byla zasažena hlava, tehdy 30letý sportovec se učil znovu chodit, číst i psát.