Usnu kdykoliv a kdekoliv. Málokdy mám problém. Teď jsem měl vstávat ve čtyři ráno a ne a ne usnout. Bylo sobota večer, desátá dávno pryč. V hlavě mi pořád šrotovalo: zabalil jsem si na ironmanskou premiéru všechno? Někdy okolo jedenácté jsem do batohu dával ještě tabletku ibalginu. Na běh, kdyby náhodou.

Budík jsem měl nastavený na čtyři. Ani nemusel zvonit. Probudil jsem se o pět minut dřív. Tělo napumpované adrenalinem. Čočky do očí, zuby, vyrazit na start. Měl jsem to čtyři kilometry na autobus, který nás měl převézt do Benátek na start. Slunce se teprve chystalo vyjít, ulice města byly prázdné. Jen takový zvláštní druh lidí mířil stejným směrem. Lehce jsme se pozdravili a popřáli si „good luck“. Hodně štěstí.

Určitě bude potřeba, tohle bude zatraceně dlouhý závod. Naplánoval jsem si, že ho chci zvládnout pod 12 hodin. A s klukem, se kterým jsme šli kousek společně, jsme se shodli: nejdůležitější bude maraton odběhnout celý. Nenarazit do zdi. Myšlenky mířily k cíli, přitom bylo potřeba ještě odstartovat. I když: můj příběh už začal před osmi měsíci, na přelomu září a října. Tehdy jsem se rozhodl, že to chci zkusit. Že se chci stát železným mužem. Titul polovičního už jsem měl z léta z Prahy – spíš jsem ho ale utrpěl než vybojoval (čas 6:15, závěrečný půlmaraton za 2:29…). A to jsem chtěl na dvojnásobné trati změnit.

Autobus nás vyplivnul v Benátkách. Na hodinkách půl šesté, za hodinu se mělo startovat. Bylo potřeba ujít dva kilometry do zázemí, odskočit si, pak se nasoukat do neoprenu. Pár opozdilců se nejistým krokem vracelo z večírku. Napadlo mě, jak asi budu vypadat po tom dnešním já. Celý týden před závodem jsem trávil v Itálii. Z oblékání do neoprenu se stala rutina. Opalovací krém, vazelína. Rychle zahodit batůžek na loď. Na hlavu zelená čepice. Brýle mám, čip na noze taky. Nic mi nechybí.

Pět minut před startem skáču do vody. Studená není, spíš příjemně hřeje. Pár tempy se dostávám ke startu, ale nikam dopředu se necpu – na boxerské souboje ve vodě stejně dojde, tak proč jim jít naproti.

V Praze hraje při startu maratonu Smetanova Vltava, v probouzejících se Benátkách zpívá Pavarotti. Nessun Dorma z Pucciniho Turandota. S prvními tempy po startu mi v uších tlumeně zní Vincerò! Vincerò!

Do plávání jsem šel bez většího nasazení a plánoval jsem čas okolo hodiny třicet. Když jsem po půlhodině míjel první kilometrovník (ukazoval kilometr), hrklo ve mně. Teprve?! To jsem to vzal tak pomalu? Aha, příliv… Pro jistotu jsem přidal, nervozní jsem ale nebyl. Jel jsem dál na autopilota, žádné myšlenky nebo pocity. Jen rutinní pohyb paží a nohou. Občas jsem zkontroloval směr a prověřil, zda se na obzoru nerýsuje cílová brána. Dlouho jsem viděl jen červený flek v dálce.

Z vody jsem vylezl v čase 1 hodina 46 minut, na 181. místě. Plaval jsem ještě o půl hodiny déle, než byl můj nejdelší trénink. I proto mi plávání přišlo strašně dlouhé.

Doběhl jsem do depa, svlékl neopren, nazul tretry, oblékl dres s gely, náhradní duší (na kolo), pumpičkou a montpákami (použil jsem je jedenkrát v životě!). Během chvíle jsem začal ukrajovat z monstrózní porce 180 kilometrů.

Celá cyklistická část se odehrávala v Mestre, respektive v obchodním přístavu Marghretě. Nejdřív nájezd devět kilometrů, pak sedm okruhů s délkou necelých 23 kilometrů a pak návrat do depa stejnou cestou.

První dvě hodiny byly fajn. Lehce foukalo, ale nebylo vedro. Rychlostní průměr se ustálil na 31,5 km v hodině. Nepočítal jsem kilometry, rozdělil jsem si to po okruzích. Od čtvrtého jsem věděl, že jsem za půlkou. Zároveň ale začalo být nesnesitelně vedro. Předpověď mluvila o 29 stupních ve stínu. Jenže ten nikde nebyl. Ani za zdí smetiště (po čuchu poznám bezpečně několik následujících let), ani u obří elektrárny koncernu Enel, na úžasném mostě, který se pnul nad mořem, ani u obrovské lodi, která čekala na pondělní naložení. Zatím jsme si v místním přístavu nakládali jen my, kandidáti na ironmana.

Kolem jedenácté, zhruba po třech hodinách na kole, bylo vedro už cítit. Musel jsem začít víc pít. Na občerstvovačce jsem si vždy vzal okolo litru tekutin. Vždycky jsem je využil naplno a zahazoval prázdné láhve. Taky jsem se cpal malými houstičkami ve stylu panini. Ty fakt bodly! V jednom kole jsem jídlo nechytil (na občerstovačku jsem si vždy jen přibrzdil a chytal tři věci – láhev s vodou, bidon s ionťákem a něco k jídlu) a věděl jsem, že se to v dalším kole nesmí opakovat. Pil jsem tak usilovně, že jsem si okolo 130. kilometru zastavil a v klidu se vyčůral.

V šestém okruhu se mi už kolo zajídalo a odpočítával poslední. V něm jsem předjížděl Slováka Lukáše. Prohodili jsme pár slov: neseděly mi kilometry na hodinkách proti kilometrovníkům na trati, tak jsem chtěl mít jistotu, že nemám jet ještě další kolo a že mám kilometry správně. Můj autopilot už si nebyl ani jistý, že napočítá správně do sedmi… Lukáš mi říkal: „Deset patnáct minut z kola nic neznamená, stejně rozhodně běh.“ Stejně jsem mu ujel.

Z kola jsem slezl po 5 hodinách a 32 minutách. Posunul jsem se na 146. místo. V depu jsem si pěkně pobyl. Přezul jsem boty, doplnil gely a magnésku proti křečím, lupnul ibalgin, kdyby mělo bolet koleno. Pravidla dovolala hudbu, tak jsem si dal pecky do uší a chtěl vyběhnout. Při výlezu z depa mě zastavili rozhodčí: NO MUSIC! Po minutové diskuzi jsem se vrátil pár desítek metrů do depa a hodil si vše do tašky. Teď už mě pustili…

Zbýval mi už „jen“ závěrečný maraton. Pár jsem jich v životě odběhl, ale nikdy jsem si předtím nebyl trošku zajezdit na kole a zaplavat. Čekalo mě čtyři a půl okruhu parkem San Giuliano. Začal jsem podle plánu, 5:40 na kilák. Ale po třech už jsem raději zpomalil na průměr okolo 6 minut. Bylo to jistější. Pohled na kilometrovníky byl ale pekelně nepříjemný: byly tam údaje pro všech pět průběhů a já si mohl odškrtnout teprve horní řádek.

Jestli bylo na kole vedro nepříjemné, tak při běhu už bylo k chcípnutí. V jednom devítikilometrovém okruhu bylo asi 300 metrů stínu. Na každé občerstvovačce jsem na sebe lil vodu, abych ochladil tělo, ale zároveň jsem si dával pozor, aby mi nečvachtaly boty. Byla by hloupost brát si lehké silničky a pak do každé nalít litr vody. Na patnáctém kilometru se aspoň slunce schovalo za mraky. Hned bylo líp.

Běh jsem si v hlavě rozkouskoval. Počítal jsem s tím, že na metu půlmaratonu doběhnu. Kilometrovník jsem míjel v čase okolo dvou hodin a šesti minut. Hlava zaplesala. Už jen 21 kilometrů. Vzápětí jsem si uvědomil: „No jo, ale to jsou furt dvě hodiny běhu!“ Pro psychiku bylo milosrdnější pracovat s kilometry a na hodinky jsem přestal myslet.

Na pětadvacátém kilometru se přihlásilo zase slunce. Mraky přešly. Začal jsem se vařit. Ale pořád jsem běžel. Slováka Lukáše, který se v depu dostal přede mne, jsem předběhl o celé kolo. Podobně jsem rupnul při maratonu v Paříži a byly to pro mě nejdelší kilometry v životě. Takhle jsem dopadnout nechtěl.

Na třicátém kilometru se ke mně připojila na chvíli žena Lucka, běžela s kočárkem. Devítiměsíční dcera Anička radši spala. „Tomíku, běžíš skvěle, dáš to pod dvanáct hodin,“ křičela na mně manželka. Autopilot ve mně jí odpověděl: „Ještě dvanáct kilometrů, může se stát cokoliv.“

Odehnal jsem ji od sebe. Potřeboval jsem se soustředit na svoje kroky a hlavně mít hlavu offline. Cítil jsem, jak mi tuhnou nohy. Kopnul jsem do sebe poslední gel a magnésku. Na tenhle koktejl už to musím dát. Čím blíž jsem byl cíli, tím víc jsem potkával závodníků-chodců. Věděl jsem, že do chůze přejít nemůžu. Fyzicky jsem držel, hlava musela bojovat. Na 34. kilometru jsem zažil zklamání, že už to není kilometr 35. Autopilot ve mně se viděl o kousek dál.

Měřítko se změnilo. Už jsem odpočítával po kilometru. Posledních šest, pět, čtyři, tři … posledních 2 400 metrů. Vedro bylo příšernější, už mi čvachtaly boty, po zádech mi běhal mráz. Tohle dáš. Tohle už dáš!

Posledních 700 metrů. Předposlední zatáčka. Začalo mi to docházet. Dal jsem si ruce před pusu, jako když vás něco dostane, jako když tomu odmítáte uvěřit. Jenže tohle bylo ale zatraceně skutečné. Závěrečných 50 metrů jsem byl v euforii. Křičel jsem. Vůbec nevím co. Během závodu jsem si představoval, jak za cílem padnu vyčerpáním. Teď jsem pod cílovou branou vyskočil do výšky. Za chvíli jsem měl na krku medaili, objetí s Luckou a s Aničkou v náručí. Zkoumala moji medaili.

Závěrečný maraton za 4:16, celkově 60. nejlepší čas. Celkový účet: 11 hodin, 50 minut a 8 sekund a 114. místo z 220 lidí, co dokončili.

V hlavě prázdno, jen obrovská úleva a tuhnoucí nohy. Půjdu do toho někdy znovu? Po plavání a během kola bych přísahal, že už nikdy. Že je to moc dlouhé, že už nejsem stavěný na to, abych tak dlouho trpěl. Že už stejně nikdy víc a líp nenatrénuju. Popravdě, ty dvě úvodní disciplíny mě zas tak moc nebavily. Vše napravil až běh, který mi neskutečně sednul. Odpověď je jasná, jen si to musím domluvit doma…

Co říci závěrem? Posledních osm měsíců bylo náročných a jsem šťastný, že jsem uspěl. Oddřít jsem si to musel sám, ale bez podpory a pomoci lidí okolo bych to nedal. Nebo by to bylo násobně těžší. A i když nemám rád tyhle děkovačky rodině, dědečkům, babičkám a holkám z pošty, pár lidem prostě poděkovat chci. Svojí ženě Lucii a devítiměsíční Aničce, která si nic z toho nebude pamatovat; synovi Oliverovi, rodičům. Radkovi Narovcovi z Běhej.com, se kterým jsme tohle dali dohromady; Honzovi Falgemu za nastavení kola; úžasné fyzioterapeutce Lence Chaloupkové za péči o moje záda; šéfové Martině Kemrové a dalším kolegům z T-Mobile, kterým jsem musel připadat jako blázen, když jsem místo oběda běhal nebo plaval; Martinu Peštovi, se kterým jsem se hecnul na half ironmana a vydal se na tuhle cestu (příště budeme na startu Ironmana spolu, jen musíš dát dohromady záda!); Lucce Hájkové za úvod do triatlonového světa; kamarádovi Márovi Malíkovi, se kterým jsem objevil ultra závody a mnohým dalším …DÍKY!

--- Recenze závodu: Challenge Benátky: ano, nebo ne?

Vrátil bych se někdy na Challenge do Benátek? Upřímně: ne. Doporučil bych závod? Vůbec si nejsem jistý. Pořadatelé na FB posbírali celou řadu mizerného hodnocení, a když se oprostím od euforie svého prvního ironmana, musím dát recenzentům za pravdu.

Největší nedostatek? Dlouho dopředu inzerovali pořadatelé cyklistickou část po italském venkově s renesančními památkami. Místo toho 14 dnů před závodem oznámili, že se bude jezdit v průmyslovém přístavu v Marghretě, která sousedí s Benátkami, respektive Mestre, kde bylo zázemí závodu. 7 kol na okruhu dlouhém necelých 23 kilometrů, neustálé přejíždění kolejí, na kterých vyskakovaly bidony a kde došlo k několika pádům. V kilometrovém úseku se jelo kolem vysoké zdi, za kterou bylo bezpečně cítit smetiště… (A později i slyšet, když se tam bagr vrtal ve skle).

Tahle trasa byla zřejmě nouzová varianta, protože se nepodařilo s úřady schválit tu původní, ale rozhodně body mínus. Vůbec cyklo část připomínala mistrovství světa v draftování bez účasti rozhodčích, k vidění byl i desetihlavý peloton. V nájezdu na okruhy se projíždělo po cyklostezce a kličkovalo mezi stromy…

Plavecká část se dá hodnotit relativně v pohodě, byť podle některých účastníků byla výrazně delší. Určitě nepomohl vrcholící příliv. Poněkud zarážející bylo, že se plavalo kolem řady sloupů, které měly široké podstavce. Kdo zvolil trasu kolem nich, mohl se v pravidelných intervalech během plavecké části projít, protože tam bylo málo vody. Čistota vody oproti obavám OK. V parku, v němž bylo depo i běžecká část a z něhož bylo vidět na Benátky vzdálené asi 4 kilometry, se běžely 4,5 okruhy v délce přes 9 kilometrů. Osobně mi to nevadí, byť to může poněkud ubíjející – za výhodu považuju, že člověk ví, kde jsou občerstvovačky, kde je výběh, kde se aspoň trochu schová ve stínu. V parku ovšem bylo vše namotáno po všemožných cestičkách, které umožňovaly zkrátit si trať. Takových chodících ironmanů, které jsem před pár minutami předbíhal, a najednou přede mne skočili z křoví a vesele šli dál, jsem pár viděl. Udělat to já sám, styděl bych se při každém pohledu na medaili.

Pak už jen takové drobnosti: na registraci domluva ve dvou jazycích – italsky a rukama. Do depa bylo nutné dát věci den předem. Když pak večer před závodem pršelo, pytle vesele ležely na trávě. Když jsem viděl přicházející bouřku, radši jsem se do depa vrátil a věci v pytlech dal do igelitek. Dobře jsem udělal.

Celkově vzato: Challenge v Praze je organizačně úplně někde jinde a benátský závod tomuto seriálu určitě dobrou reklamu neudělal.

Spolupracovník Běhej.com Tomáš Leixner se připravoval na svůj první start na distancích dlouhého triatlonu v rámci Challenge Venice 2018.